V pondělí brzy ráno se šel Tom proběhnout do hor, jelikož trénuje na říjnový Budapešťský maraton. A já zatím balila kufry a připravovala snídani. Před 9 hodinou jsme vyrazili na dlouhou a krkolomnou cestu na jih Francie. Když říkám dlouhou, tak myslim opravdu dlouhou. Ani jeden z nás dvou netušil, že až tak moc dlouhou.  :/  Prvních pár desítek km po dálnici bylo fajn. Tak fajn, že jsem si otevřela počítač a začala psát blog. J Pak jsme ale dorazili k dlouhému tunelu a nápis poplatek 48 eur za projetí tunelem, nás trošku vyděsil, zejména, když to šlo bez problémů objet okolo J Samozřejmě jsme v Alpách, takže okolo znamená serpentýny, nahoru, dolu, nahoru, dolu. Prvních 30 minut jsem se statečně držela a psala. Pak už mi to můj žaludek nedovoloval. Když už byla konečně možnost sjet zpět na dálnici, otevřela se před námi tak nádherná krajina, že prostě nešlo odolat a odjet.Říkali jsme si, že v serpentýnách ještě chvíli vydržíme a na dálnici najedeme později. V zápětí jsme vjeli na trasu, po které se jezdí tour de France a to jak jistě víte, pro mého cyklistu, bylo něco. Další sjezdy na dálnici už jsme ovšem nepotkali. :D

Byla to nádhera, kterou si ani z našich 4 258 754 fotek nedokážete dost dobře představit. :D A, že já na hory nikdy nijak extra nebyla..

Posnídali jsme na terase a jelikož se nám koupat v moři bez sluníčka moc nechtělo, vyrazili jsme směr Monako. Monako.. Co k němu říct.  Jsme určitě rádi, že jsme se tam mohli podívat. Město je to zvláštní, úzké uličky, samá jednosměrka, směrové cedule vodí stále dokola, ale nikdy ne na místo, které je na nich uvedené. Některé části města jsou chudší a jiné zase až moc bohaté. Na vrcholu kopce stojí obrovské Casino, tentokrát už opravdické Casino, ne obchod s potravinami. :) Okolo jsou desítky obchodů značek jako jsou Prada, Louis Vuitton, obchody se šperky, s oblečením. Moc nakupujících se v nich ale nenachází, spíše turisté, obdivně zírající do výloh a nevěřícně kroutící hlavou nad monstrózními cenami zboží. Před Casinem je to spíše taková přehlídka drahých vozů, ze kterých většinou vystoupí mladá paní nebo postarší pán. Parkování se tu moc neřeší. Policisté sice stojí na každém rohu, ale když na to prostě ,,máte,, můžete si zastavit, kde se Vám zachce.:) To mluvím o těch, kteří  sem přijíždí, kvůli návštěvě Casina. Pak jsou tu ale také tzv. mladí chlapci, kteří se vřítí na kopec v novém Porsche bez střechy (zkusme uvěřit tomu, že si na něj nějakým záhadným způsobem vydělali sami), obkrouží náměstí, zanadávají na pomalé turisty, kteří se mu pletou do cesty, takže musí zpomalit a jeho motor není slyšet, tak jak by si představoval, zároveň, ale velmi ochotně zapózuje, když si ho chce nějaký z turistů vyfotit a následně odjíždí dolů z kopce stejnou cestou, kterou tam přijel. Takže prostě frajírek, který tam takhle jezdí celý den, dávat na obdiv dárek od bohatého papínka k narozeninám. :)

V Monaku jsme se zdrželi asi 2 hodiny, dali jsme si výbornou kávu a croissant v kavárně v jedné ze zapadlých uliček a jelikož sluníčko už krásně svítilo, vydali jsme se zpět do Nice na pláže azurového pobřeží. Tam jsme se v moři jednou svlažili a obloha se začala zase zatahovat. Obloha ve směru, kterým jsme odpoledne měli pokračovat vypadala podstatně lépe a tak jsme vyrazili kolem pobřeží dál přes Cannes do Saint Tropez. 

Po cestě jsme objevili moc hezkou pláž, kde jsme se asi na hodinku zdrželi, abychom si toho moře také užili, když už nás v dalších dnech čeká zase vnitrozemí. Cannes jsme jen tak projeli, není tam mnoho k vidění, což jsem si zpočátku myslela i o Saint Tropez. Těšila jsem se tam na četnickou stanici. Hned po vjezdu do města jsme ji také míjeli, ovšem zakrytou lešením, protože právě probíhá její rekonstrukce. To mě trošku mrzelo, říkala jsem si, že to bylo docela zbytečná cesta. Ale to byl omyl. Město, přístav, uličky, nádhera. Byla jsem opravdu mile překvapena. :)

Nechtěli jsme se zdržet moc dlouho, protože ve směru ze Saint Tropez byla dlouhá kolona a věděli jsme, že stání v ní, nás také nemine a hlavně jsme se těšili na naše ubytování, které se podle fotek z internetu zdálo pohádkové. Pohádkové?? Když jsme dorazili na místo, stála jsem zkoprnělá v němém úžasu asi 5 minut a nevěřila vlastním očím. Ano, tohle je pohádka, tak jak si ji představuji já. Původní sjezd z dálnice a pokračování po polní cestě olivovými háji mi naháněl trochu strach. Vždy jsme si mysleli, že už musí silnice končit, ale najednou se objevila další miniaturní dřevěná směrovka s názvem našeho ubytování a polní cesta stále pokračovala ,,někam,,.. Řekla bych, že na ,,konci světa,, to konečně bylo. Ten opravdový ráj.

Uprostřed olivového háje se tyčila světlounce žlutá vilka. Za proskleným francouzským oknem stál muž a připravoval večeři. Vůně se linula až ven. Zaťukali jsme na vchodové dveře, vešli dovnitř a rázem jsme se ocitli v cizím obýváku. Jakási malá holčička francouzky zavolala ,,papá,, z kuchyně a ten nám přátelsky potřásl rukou s tím, že vůbec neumí anglicky. To jak jsme později zjistili nebyl vůbec žádný problém, domluvili jsme se na všem, i když každý jinou řečí. :) Pán nám ukázal okolí vily, náš apartmán s terasou, bazén a vířivku rozprostírající se mezi stomy v malém háječku a obrovskou terasu, kde pro nás bude přichystána snídaně. Když jsme se vzpamatovali z prvotního šoku, pohlceni tou nádherou všude kolem, otevřeli jsme si víno, zapálili svíčky a na terase pozorovali západ slunce nad vrcholky hor. Kolem 10 večer se nad obzorem začala objevovat jakási prazvláštní rudá koule. Vypadalo to, jakoby zapadlé sluníčko začalo vylézat zase na nebe. Měsíc by měl být touto dobou v úplňku a na nebi nebyl. Ale rudý měsíc? No doteď nevím, co to bylo. Můj muž mi trvdí, že mi objednal na důkaz lásky romantický rudý měsíc, že to bylo na slevomatu v akci, ale moc mu to nežeru. :D  

Ráno nás probudily paprsky slunce vnikající francouzkým oknem do našeho pokoje. Tom vyrazil běhat a já pro Vás zatím psala článek na blog. :) Na terase na nás čekala výtečná snídaně a hned po ní jsme zamířili k bazénu, kde právě dokončuji tento článek.  Kolem poledne vyrážíme dál do vnitrozemí. :)

Mohu říci, že toto je přesně to místo, kde bych dokázala strávit i víc než jeden den. Ticho, klid, příroda, nikde ani živáčka, jen milá rodinka, která je ochotna se o tuto nádheru podělit i s ostatními. :) Můj muž je teď tak trochu na hrušce, jelikož už jsem mu asi 1000krát zopakovala, že našel nejlepší ubytování na světě. :D Ale snad ho to brzy přejde. :)

Více na: