KK - Life is a dream

A tak jsem si řekla, že je nejvyšší čas přidat sem nějakou jarní inspiraci do vašich domovů. :)

Vybrala jsem pro vás několik dekorací, které mě oslovily svou jemností a dokonalostí. 

Snad se budou líbit. :)

Ispirace z webu - pinterest.com.

KK - Life is a dream FB

Po procházce mezi rýžovými terasami nebe ještě více ztmavlo a začalo kapat. Raději jsme se odebrali zpět k autu, abychom nezmokli a pokračovali jsme dál.

Šplháme se pomalu do táhlého kopce, libujeme si nad tím, jak jsme to všechno krásně stihli, než začalo pršet a jak nádherná je ta sytě zelená barva všude kolem nás. Z našeho rozjímání nás ale rychle vytrhl místní mladík, který se vyřítil ze zatáčky, vběhl nám přímo před auto a začal nám všemi možnými způsoby naznačovat, že by bylo vhodné se uhnout někam na stranu. Silnice byla široká sotva pro naše auto, takže to nebylo vůbec jednoduché, navíc jsme vůbec nechápali, proč bychom se jako měli někam uhýbat. Tom tedy alespoň solidárně zastavil u okraje vozovky (nikde jinde to totiž nebylo možné) a vyčkávali jsme, co se bude dít. Nejprve se spustil takový liják, jak kdyby nad námi někdo otáčel kýble s vodou. Že by nás chtěl pán upozornit na přicházející déšť? To je hodný, ale my už dnes funkční stěrače máme. :) 

V tu chvíli se ale ze zatáčky před námi vyrojila delegace obyvatel z několika místních vesnic. 

Zdálo se nám divné, že po cestě k rýžovým polím byly vesnice úplně vylidněné a nyní už nám bylo víceméně jasné proč. Všichni asi byli na společné modlitbě někde v nedalekém chrámu a teď se vraceli zpět do vesnic. Skoro to vypadalo, že se modlili za vodu a déšť, vzhledem k tomu, že byli promočeni na kost a stále se usmívali. :) Průvod byl neskutečně dlouhý, veselý a usměvavý.  Byli jsme opět ohromeni místní kulturou, stylem oblékání, obrovskými těžkými nádherně nazdobenými dary, které nesly ženy na svých hlavách.

Takto nazdobené byly všechny vesnice po cestě. Před každým domem byly tyto vysoké stožáry a opět dary pro Bohy. 

Slunce začínalo pomalu zacházet za obzor a tak jsme posilněni naskákali zpět do vozu, abychom zdolali pár posledních kilometrů, které nám do přístavu Gilimanuk zbývaly. 

Nutně jsme potřebovali najít nějaké bezpečné místo na parkování. Čekal nás totiž přesun trajektem na Jávu a v autě v Gilimanuku jsme nechávali jednu krosnu, ve které se nacházela spousta důležitých věcí včetně Tomova počítače. 

Přístav byl obestoupen vojáky v uniformách a na nejbližším parkovišti k trajektům byla závora. Netušili jsme, zda se tam vůbec může, ale času moc nezbývalo a tak jsme využili momentu, kdy byla závora nahoře a prostě jsme tam na férovku vjeli. Uniformovaný pán se v mžiku objevil vedle našich dveří a i když to asi veřejné parkoviště úplně nebylo, za malý úplatek nás tam nechal a ještě slíbil, že nám auto do druhého dne ohlídá. Respektive, smál se a přikyvoval, což nás v ten moment dostatečně uspokojilo a tak jsme se vydali na trajekt vstříc novému dobrodružství, na které jsme se těšili snad úplně nejvíc.

O našem výstupu na Jávu se dočtete v dalším článku. :)

PS: Pán sice přikyvoval, usmíval se a vzal si tučnou odměnu za hlídání, ale očividně nám nerozuměl ani slovo. Druhý den totiž už na parkovišti nebyl a o našem domluveném a zaplaceném hlídání nikdo z uniformovaných pánů nevěděl. :) 

KK - Life is a dream FB