V pondělí kolem půl 3 ráno se na nočním stolku vedle mé hlavy hlasitě rozezněl ten všem dobře známý nepříjemný zvuk. Jindy bych se asi otočila k Tomovi a s polorozlepeným okem zasyčela něco jako: ,,Néé.. řekni, že ještě není ráno, že ne?" Tom by beze slov posunul budík o dalších 10 minut a snilo by se dál. Tentokrát to bylo jiné. Ve vteřině jsem vyskočila z postele, div jsem si nohy nezpřelámala a hlavou mi běželo: ,,Konečně! Poslední noc v cizím apartmánu máme za sebou a teď už hurá do Chicaga!
A přesně za týden už stěhování do svého!"
Dali jsme si rychlou sprchu, za běhu posnídali banán, popadli příruční zavazadlo a zamířili směr letiště.
.........
Auto jsme vrátili bez většího zdržení, let kupodivu také nebyl zpožděn, vše šlo přesně podle plánu. Řekla bych dokonce líp než podle plánu. Při check-inu mi bylo jakýmsi nedopatřením přiděleno sedadlo v business class a pojďme si říct, nebylo to vůbec špatné. :D
Tom, chudák, seděl někde vzadu.
..........
A teď abych objasnila, co bylo důvodem našeho odletu do Chicaga.
Byla to vlastně taková náhoda.
Tom si už poměrně s velkým předstihem na tento týden domluvil 4 schůzky ve 4 různých státech. Indiana, Illinois, Wisconsin, Minnesota. Naplánoval si to tak, že poletí z Atlanty do Chicaga, kde si půjčí auto, a následně pojede těch děsivých 3000 km skrz 4 státy.
Bohužel mu jaksi nedošlo,
že si jeho důležité pracovní schůzky naplánoval hned na druhý týden, co budeme v USA,
že tou dobou ještě nejspíš nebudeme mít byt, kde bych mohla celou tu dobu zůstat,
ani auto, kterým bych se mohla přepravovat z místa na místo
a že asi nebude nejlepší nápad nechat mě celý týden úplně samotnou v nějakém hotelu nebo jiném ubytování u kdovíkoho.
Takže trochu zapátral a zjistil,
že letenka do Chicaga vyjde levněji, než když mi na týden sežene ubytování v Atlantě,
že je určitě lepší mít v autě po celou dobu tak veselou kopu jako jsem já :D
a že bychom si mohli tu pracovní cestu prodloužit o víkend v Chicagu.
No, těšila jsem se jak malá. :)
.....................................................................
Když mi pár dnů před odjezdem vyjmenovával Tom itinerář naší cesty a já zaslechla slovo Montgomery, vyskočila jsem z postele a s údivem ve tváři se táži: ,,Cože? My jedeme přes Montgomery v Minnesotě? Vždyť já tam mám tetu!!"
A tak jsem se dala do pátrání zase já..
Neviděla jsem ji přesně 21 let.
Z posledních dopisů, které se mamce podařilo doma dohledat, jsme zjistili adresu její farmy a adresu domu pro seniory, kde by poslední 3 roky měla žít.
Teta nám psávala každé Vánoce a Velikonoce.
O posledních Velikonocích ale dopis nedorazil. :(
Což nás trochu vyděsilo.
Přes Fb se mi podařilo dohledat její vnučku, o které se v jednom dopise zmínila, a zkusila jsem jí tedy hned napsat.
Bohužel.. bez odpovědi..
Tom zkusil kontaktovat domov pro seniory s dotazem, zda tam teta ještě je a jestli by nám na ni mohli dát kontakt, že jsme z ČR, jedeme do Montgomery a chtěli bychom ji navštívit.
Bylo nám pouze stroze odpovězeno, že tyto informace nemohou cizím osobám poskytovat.
Obávala jsem se nejhoršího.
Teta už tam asi není. :(
.......
V pátek - 3 dny před odletem do Chicaga a naším plánovaným příjezdem do Montgomery - zazvonil Tomovi telefon.
Hi, I´m Blanche. Who are you?
Tom nevěřícně kroutil hlavou: ,,Jak jako kdo jsem? Proč mi někdo volá a ptá se kdo jsem?" a pak mu to došlo.
,,Volá ti teta!" předal mi telefon k uchu.
Nemohla jsem tomu uvěřit.
Zkoušela jsem s ní mluvit anglicky.
Ale stále mi nedocházelo, že ona vlastně vůbec netuší, kdo je u telefonu.
Tom se do emailu podepsal pouze svým příjmením, které jí vůbec nic neříkalo. Ani neví, že jsem se vdala. Takže, když se jí paní z kanceláře domu pro seniory zeptala, zda někoho takového, kdo ten email psal, zná, odpověděla, že ne. Proto nám bylo odepsáno, že tyto informace nemohou poskytnou. Tetě to ale nedalo, zajímalo ji, kdo z Čech by ji mohl chtít vidět. A tak se nedala odbýt, email si nechala vytisknout, opsala Tomovo telefonní číslo z elektronického podpisu a zavolala.
Když jsem se v polovině hovoru snažila tetě upřesnit čas našeho příjezdu a ona mi Monday, five or six pm stále nerozuměla, zkoušela jsem tedy five or six afternoon, taky nic.
A ona najednou na mě: ,,Takže v 5 odpoledne?" Zůstala jsem jak opařená, vůbec mi nedošlo, že by mohla ve svých 95 letech stále mluvit česky.
Měla jsem takovou radost, že se uvidíme. :)
....
V sobotu ráno další telefon.
Volala pro změnu tetina dcera. Dostala totiž info z domova pro seniory o nějakém prapodivném emailu. Prý nějaký Tomas, co tvrdí, že je z Čech, přitom v elektronickém podpisu má německou firmu a americké číslo. To musí být určitě nějaký podvodník. :D
A tak si prostě umanula, že chceme její maminku určitě okrást nebo ji nabízet nějaké produkty, abychom z ní vytáhli peníze. :D
Důkladně jsme tedy vysvětlili, oč tu běží a kdo teda vlastně jsme, aby mohla s klidným srdcem spát, a bylo po problémech.
V neděli jsem se dočkala i velmi milé odpovědi od vnučky. :)
.................................................................................
Přistáli jsme v Chicagu, půjčili si auto a vyrazili směr Minnesota.
Byla to dlouhá cesta, ale čím více jsme se blížili, tím krásnější byla krajina kolem.
Protože jsme měli docela dobrý čas, rozhodli jsme se, že zkusíme nejprve najít tetinu farmu.
Jezdili jsme sem a tam, marně. Domům před několika lety, kvůli lepší orientaci pro pošťáky, změnili čísla, což teta psala v nějakém dřívějším dopise, ale nám se prostě nedařilo najít ani to nové ani to staré.. Navigace ukazovala farmu někde v širém poli.
Takže nic..
Ale i tak to hledání byla docela zábava. Co farma, to Češi. :)
Názvy firem i názvy farem byly úsměvné - Novak´s farm, Ptacek´s farm a mnoho dalších. :))
Právě na farmě, kterou vidíte na fotce ,,Don and Marv Skluzacek construction,, jsme žádali o pomoc při hledání. Pán sedící na traktůrku, sekající sytě zelený anglický trávník kolem pole, sice nevěděl, kde je tetina farma, zato jeho čeština byla opravdu roztomilá. :)
Kde se tam vzalo tolik Čechů?
Nedaleko tetiny farmy se nachází městečko New Prague, které bylo založeno v r. 1892 českými osadníky.
Je tam například kostel sv. Václava.
Prodejna s koláčky.
Švec a obuvník.
Lékárna a mnoho mnoho dalšího. :)
Jedním ze zakládajících Čechů byli také tetiny prarodiče.
Český jazyk se v kraji hojně udržoval.
Před 95 lety se tam narodila také má teta Blanche.
Česky se od rodičů a prarodičů učila už od narození.
A i když v České Republice nikdy nebyla, češtinu, zvyky a vše, co se naší republiky týkalo, milovala.
Později založila se svými přáteli v Montgomery také českou dechovou kapelu. Vydali několik desek a koncertovali, kde se dalo.
Několikrát se také účastnili festivalu na oslavu československého dědictví, tzv. Kolacky days.
(ano Kolacky myšleno koláčky :)) v Montgomery.
Festival se datuje od roku 1929 a traduje se, že jeho první ročník navštívilo přes 6000 lidí.
Tady se můžete podívat na to, jak takový festival probíhá :)
:http://www.montgomerymn.org/
Kroje, koláčky a české lidovky jsou samozřejmostí.
Tady se můžete podívat na to, jak takový festival probíhá :)
:http://www.montgomerymn.org/
Kroje, koláčky a české lidovky jsou samozřejmostí.
Teta se podívala do České Republiky až ve svých 50 letech. Konečně to všechno viděla a měla šanci dopátrat se k nějakým svým předkům a příbuzným.
Podařilo se, objevila mou úžasnou prababičku a začali si dopisovat.
Čechy si zamilovala natolik, že se tam pak vrátila ještě několikrát. To už s ní začala být v kontaktu i naše rodina.
Pamatuji si, když u nás byla naposledy. Přijela s ní i jedna z jejích dcer (ano, soukromý detektiv Linda, která nás má nyní za zločince :D).
Chodila jsem tehdy asi do 2. třídy. V živé paměti mám, jak jsem stála se svou sestrou v kuchyni a teta nás učila anglicky počítat do 10ti (náležitě si to také zdokumentovala - viz foto).
Chodila jsem tehdy asi do 2. třídy. V živé paměti mám, jak jsem stála se svou sestrou v kuchyni a teta nás učila anglicky počítat do 10ti (náležitě si to také zdokumentovala - viz foto).
Když tenkrát odjížděla, slíbila jsem jí, že až budu jednou velká, tak za ní do tý Ameriky taky přijedu na návštěvu.
A jak jsem slíbila, tak jsem udělala.
..................................................................................
..................................................................................
Projeli jsme kolem uvítací cedule, pousmáli se nad KOLACKY :) a po chvíli kroužení jsme našli náš cíl. :)
U hlavních dveří nás vítala tetina dcera (asi aby se ujistila, že opravdu nejedeme tetu okrást nebo ji nabízet vysavače Rainbow.) :D
Možná mě opravdu chtěla jen vidět, po tolika letech.
Teta Blanche nás vítala už z dálky, chystala občerstvení, na stole leželo album se všemi fotkami z Čech i s námi, jak pilujeme počítání do 10ti :).
Přede dveřmi na rohožce napsáno Vítám Vás. Všude po bytě fotky kapely, české knížky atd.
Z čeho jsem ale byla nejvíc vedle? Z toho, jak je ve svých 95 letech neuvěřitelně vitální a jak válí s tou svojí češtinou. Dokázala být vtipná, dělat si legraci, rozebírat politiku, ale i vyprávět sáhodlouhé příběhy z daleké minulosti.
Její dcery, vnučky ani pravnučky už bohužel česky nemluví.
Je to škoda, ale i tak jsem ráda, že jsme s nimi v kontaktu.
Dcera po večeři odešla a my zůstali s tetou až do večera sami. :)
Byl to krásný čas. Doteď, když si na to setkání vzpomenu, usmívám se a hřeje mě u srdce, že jsem mohla splnit, co jsem před 21 lety slíbila. :)
V pozdních hodinách jsme dorazili na hotel, do města, kde měl mít Tom druhý den ráno jednání.
Vyspali jsme se dorůžova a vyrazili posnídat.
Vyspali jsme se dorůžova a vyrazili posnídat.
Jen pro představu, jak vypadá kontinentální snídaně u nás v Evropě a tady v USA.
Je to mňaminka, co vám budu povídat. :D
Vedle těhle lahůdek se nachází většinou konvička s překapávanou kávou, snad 20 druhů různě ochucených smetánek, čaj, mléko, topinkovač s bílým toustovým chlebem, arašídové máslo a marmeláda.
No jak říkám, samé dobroty. :D
Vyčkala jsem tedy u té výborné kávy a čehosi, než to Tom všecko vyjedná a kolem půl 12 jsme pokračovali dál. Měli jsme před sebou téměř 11 hodin cesty.
Bylo to opravdu dlouhé, ovšem ten kouzelný hotel u jezera na následující 3 noci byl příjemnou odměnou. :)
Stejně jako druhý den snídaně. Nesla se totiž v trochu jiném duchu, než ta předešlá. :)
Tom měl oba dny důležité schůzky a tak jsem se těšila, jak ve volném čase zasednu k blogu a budu psát. Vydržela jsem to chvíli. Sluníčko, barvy podzimu a výhled z okna, mě nenechaly dlouho v klidu.
Musela jsem vyrazit ven, zdokumentovat tu krásu i vám. :)
Večer jsme pak vyrazili s Tomem na dlouhou procházku do centra města.
Tedy, oni těm dvěma restauracím, obchodu s nábytkem a lékárně, říkali - centrum.
Ale pivo měli dobrý. :)
Další den jsem se během Tomovo dopoledních schůzek trochu pověnovala blogu a pak jsme zase trávili hodiny a hodiny v autě.
Až se před námi konečně rozprostřelo Chicago.
Ubytování na víkend jsme měli opět domluvené přes Airbnb. Ale ještě před tím, než jsme se vydali ulehnout do peřin, jsme po téměř dvou týdnech American junk food, objevili pravou Italskou restauraci. Strávili jsme tam snad 2 a půl hodiny, užívali jsme si každé sousto křupavého domácího chleba s domácím máslem, rozplývali jsme se nad kvalitními těstovinami s bazalkovým pestem a posteskli si, jak nám tahle kuchyně chybí.
Už abychom měli byt a mohli si takhle vyvařovat i doma. :)
........................
Hned ráno jsme sedli na metrovlak (tedy spíš taková nadzemkopodzemka) a hurá do města.
Strašně jsem se těšila a musím říct, že Chicago ještě předčilo mé očekávání.
V sobotu jsme nachodili asi 17 km. Začali jsme Grant parkem, kde nás přivítal chlapec, nabízející obětí zdarma. :)
DalšíMillennium parku.
Jehož hlavní dominantou je Cloud Gate.
Pak následoval přesun do samotného centra města tzv. The Loop, kde se nachází spousta super moderních budov a mrakodrapů dosahujících rekordních výšek.
Když tady vidím tu Donaldovu budovu, tak něco málo k volbám. Nebudu se vyjadřovat k výsledku voleb. Vím jen, že ČR má informace hodně zprostředkované a v médiích se píše jen to, co se komu hodí do krámu. Mám sice možnost číst si články na českých portálech, ale nedělám to (asi bych se musela hodně nudit, a i tak bych si nejspíš raději přečetla tu novinku o právě narozené pandě v pražské ZOO, než české názory na americkou politiku. :)), ale mám nějaké povědomí o tom, co se do ČR doneslo.
Měla jsem ovšem také možnost vyslechnout několik Američanů, kteří mají srovnání, jaké to tu bylo před 10ti, 20ti lety, jak se co změnilo za Obamovy vlády a kam Amerika spěje teď. Dozvěděla jsem se mnoho zajímavých věcí a na dost věcí jsem koukala s otevřenou pusou.
Měla jsem ovšem také možnost vyslechnout několik Američanů, kteří mají srovnání, jaké to tu bylo před 10ti, 20ti lety, jak se co změnilo za Obamovy vlády a kam Amerika spěje teď. Dozvěděla jsem se mnoho zajímavých věcí a na dost věcí jsem koukala s otevřenou pusou.
Překvapil mě i systém voleb, který je v Americe nastavený. Jako třeba to, že se dají volební lístky s hlasy odesílat poštou a nikde se moc nezjišťuje, zda je daný člověk, kterému dávají lísky do schránky, ještě vůbec naživu. Takže jsou tady případy, kdy volí člověk, který už je 15 let po smrti, protože jeho rodině se to náramně hodí a pošlou hlas za něj. Přijde mi to celé spíše jako taková fraška.
Co o Americe vím je, že si tady nikdo nebere servítky. Mám produkt, který je lepší, než ten druhý? Tak to prostě řeknu. Například, v TV běží reklama: Kupte si Ariel, je totiž mnohem lepší než Persil. Podívejte se na ten rozdíl oproti ČR. Ne, je lepší, než běžné prací prostředky, ale je lepší než Persil. Nikdo za to nikoho nedává k soudu. Persil to bere jako výzvu, vymyslet příště ještě lepší reklamu než Ariel nebo prostě dokázat lidem nějak jinak, že oni jsou lepší.
Jsou tady prostě obrovské a někdy i dost ,,zákeřné,, konkurenční boje.
Jsou tady prostě obrovské a někdy i dost ,,zákeřné,, konkurenční boje.
Že se tohle ale děje i v politice? A ještě u něčeho jako jsou prezidentské volby? To jsem docela koukala. Když jsme spali v tom hezkém hotelu v Indianě, Tom večer pustil TV. Byl tam nalazený kanál, který vznikl jen kvůli tomu, aby mohl být zaměřen proti Trumpovi. A tak na to člověk hleděl s otevřenými ústy, jak si tam z něj dělají srandu, jak ho uráží, parodují atd. Přepli jste to jinam a tam to samé proti Hillary. Udělat tohle někdo u nás, tak za to jde sedět celej televizní štáb. :D
.......
Většina lidí také dávala jasně najevo, koho ve volbách podporuje!
Ať už nápisy u domů, na autech atd..
Šli jsme zrovna po mostě a fotili Trumpovu budovu, když nám náhle zatarasili cestu policisté na horských kolech. :) Z boční ulice se v tu chvíli vyvalila obrovská masa lidí s transparenty, velmi vulgárními transparenty, kterými se společně s vykřikujícími hesly snažili sdělit, že s výsledky voleb dost zásadně nesouhlasí.
Večer jsem se dočetla, že v Chicagu, New Yorku a LA právě proběhly největší protesty v USA, a že na některých místech nechybělo ani násilí a výtržnosti, toho jsme ale naštěstí nebyli součástí.
A to by k volbám asi stačilo.
Trochu to odlehčíme. :)
Totiž další věc, u které jsem se dost podivovala, byla tahle monstrózní výzdoba. :)
Musela jsem si jít sáhnout, jestli je to vážně z živých thují. A věřte tomu, bylo.
Troufám si říct, že na tu bránu, věnec a girlandu museli oškubat snad celej Grant park.
Po Michigan Avenue jsme se propracovali až k Navy Pier, což je opravdu moc krásné molo, měřící neskutečných 1000m. Je na něm například ruské kolo, velké množství restaurací, muzea atd..
Od mola jsme šli dlooouhou procházkou po pláži, míjeli jsme velké množství běžců, cyklistů a mladých lidí, kteří se jen tak procházeli. Protože se ale začalo stmívat, po pár kilometrech jsme to otočili a centrem města jsme se vrátili zpět na metro, které nás odvezlo ,,domů,,.
V neděli jsme měli ještě pár hodin do odletu a tak jsme se vydali prozkoumat Lincoln park ZOO :)
Nejvíc nás pobavili asi lachtani. :)
Poslední dýňové latté, poslední procházka a honem na letiště vstříc novému hektickému týdnu v Atlantě. :)
Více na:
