zpáteční let - LA - Atlanta

Bylo to tak milé, jak mi dnes Tom celý den lichotil, že to vzdušné oranžové tílko je fakt perfektní, že v něm vůbec nemám vidět to velké těhotenské břicho, že vlastně vypadám úplně jako dřív.
Mmm.. Jak mi to imponovalo, že když si vezmu něco trochu volnějšího, tak to na mně ani na konci pátého měsíce není vidět. :)

Bum.. paní na letišti mě právě suverénně poslala k check-inu prioritní uličkou pro těhotné. A tvářila se u toho, jak kdybych měla každou chvíli porodit.

Zase kecal! :D

........................................................

Vznáším se někde nad americkými mraky, z plastového kelímku usrkávám jablečný džus, a jelikož si Amálka usmyslela, že mě bude hodinu v kuse kopat jak zběsilá, kroutím se na sedadle 22E jak žížala. Po mé levé ruce hlasitě oddychuje starší potetovaný pán z Mexika, po mé pravé ruce se mezi dvěma područkami těsná mladá, mírně obézní černoška, která v ruce nenápadně žmoulá malou lahvičku Jacka Danielse. Vidím, jak mi oba koukají přes ramena na obrazovku počítače a tak nějak doufám, že je pro ně ten text se spoustou čárek a háčků naprosto nezajímavý..

Tom sedí asi 4 řady za mnou, opět nikdo nebyl ochoten vyměnit si sedadlo, abychom mohli být vedle sebe. I když, upřímně, myslím, že těch pár hodin to bez sebe po 14 společných dnech bez problémů vydržíme. ;)

V letadle se právě odehrává menší drama. Někomu v posledních řadách se udělalo špatně, a tak letuška vyhlásila, že pokud je na palubě nějaký lékař, ať se prosím ihned dostaví. Sešlo se tam asi 6 lidí, ale nevím úplně, jestli to k něčemu bylo. Kapitán totiž právě zahlásil, že pokud se stav nezlepší, budeme muset nejspíš nouzově přistát. (Teda, já těm kapitánům moc často nerozumím, páč mluví děsně rychle a hrozně brblaj..  Ale každopádně - buď se zdravotní stav o dost zlepšil, nebo jsem si celé to drama s nouzovým přistáním vymyslela. :D )

Na palubu letadla jsem si vzala počítač hlavně z toho důvodu, abych se mohla konečně vrhnout na první článek z našich cest po západním pobřeží USA. A tak tu tak sedím, píšu vám zatím úplně nepodstatné věci a vlastně vůbec nevím, jak začít.

Tak na úvod asi několik faktů:

Když jsme se s Tomem do USA stěhovali, řekli jsme si, že jediná část USA, kterou bychom chtěli procestovat za dobu, co tu budeme žít, je právě západní pobřeží. Já toužila po návštěvě San Francisca a Tom chtěl zas vidět národní parky.

Miminko však přišlo trochu rychleji, než jsme předpokládali, a tak bylo jasné, že se náš plán odsouvá na neurčito. Teda jasné to bylo asi akorát mně.

Tom si totiž řekl, že: ,,Kdy jindy než teď!? S dítětem už asi těžko." 

A protože duben byl jeden z posledních měsíců, kdy jsem ještě mohla do letadla a navíc mám hned na začátku narozeniny, tak to tak nějak všecko promyslel, pospojoval, domluvil si v Kalifornii a Nevadě nějaké schůzky a jednání a než jsem se nadála držela jsem v ruce obálku s letenkou a přáním všeho nejlepšího k narozeninám. :)

1. dubna jsem na rozloučenou zamávala sestře na letišti a o tři dny později už jsem seděla v letadle i já. Noční let jsem sice téměř prospala, ale pohled na Los Angeles za vycházejícího slunce jsem nepropásla. 

Plán na 14 dní jsme měli jen tak zhruba načrtnutý na papíře a ubytování jsme zamluvili pouze na první dva dny. Rádi měníme plány na poslední chvíli, takže jsme nechtěli moc riskovat. Auto v půjčovně jsme zamlouvali až těsně před odletem. To, že základní pojištění vyšlo dráž než samotné půjčení auta, nás už po posledních zkušenostech ani tak nepřekvapilo. Na havarijní připojištění jsme se raději ani nedotazovali, ale přeci jenom 13% daň v Kalifornii oproti 6% v Atlantě, to bylo znát opravdu na každém kroku (auto, jídlo, benznín,oblečení.)

Ale zpět k autu. Vypotáceli jsme se z kanceláře půjčovny na parkoviště najít si tu svoji základní kategorii - což měla být nějaká Toyota Corola nebo něco podobného, a opět problém. Stejně jako tenkrát při příletu do Atlanty. Parkoviště s touto kategorií bylo úplně prázdné.

,,Vemte si třeba tohle," ukázal chlápek ve žluté vestě na bílé SUV Toyotu Raw 4. 

,,Cože? Tohle?", vysoukal ze sebe Tom. 

,,Jo tohle! Klíčky jsou uvnitř", odvětil muž a odešel.

Tak hádat se s ním nebudem, že? :D

Tom měl kolem 2 odpoledne jednání, sluníčko pálilo, my měli ještě cca hodinku k dobru, a tak jsme nasedli do auta a jeli se podívat na Long Beach.

Jak se tak procházíme po pláži, zazvoní telefon s informací, že se Tomova schůzka přesouvá na druhý den ráno.

Paráda, máme tedy nakonec k dobru celé odpoledne, takže proč nevyrazit třebaaa - třeba do San Diega. Je to sice dvě hodinky cesty, ale prý to stojí za to. 

A stálo. Nejprve jsme se chvíli poflakovali kolem pláže, potom jsme se procházeli uličkami centrem města, ochutnali nějaké dobroty a k večeru se vrátili zpět do LA.

Byl to sice neplánovaný, ale moc příjemně strávený den.

Středu měl Tom pracovní, takže hned brzy ráno odjel a já strávila téměř celý den u PC, abych dokončila článek z NY. 

(úspěšně dokončen ) - článek NEW YORK

Ve čtvrtek dopoledne měl Tom ještě nějaká dvě jednání a odpoledne už nás čekal přesun do Las Vegas.

Cesta byla nekonečná. Do hotelu jsme dorazili až kolem 8 večer.



Do města už se nám moc nechtělo, ale byla to jediná šance, jak se tam podívat. Ráno jsme totiž museli poměrně brzy vstávat a pokračovat dál.

Padli jsme na postel a po nakouknutí do mapy jsme usoudili, že do města prostě pěšky nedojdeme. Nasedli jsme tedy do auta a doufali, že najdeme v centru alespoň nějaký parking za rozumnou cenu. A našli, dokonce v jednom z nejhezčích hotelů na hlavní třídě a ta cena byla vážně směšná.

Kamarád nás sice upozorňoval, že Vegas je hodně levné, ať už se jedná o hotely nebo parkování, protože se jim to všechno vrátí v kasinech, ale že až tak, to jsme opravdu nečekali.

Stejně tak nás všichni upozorňovali, že Vegas je bláznivé město a tak trochu kýč nad všechny kýče, ale že až tak moc? To jsme vůbec nečekali. :)

Sotva jsme sjeli po eskalátorech z parkoviště, otevřelo se před námi obrovské kasino.

No, nedalo nám to! Po tom, co jsme se asi půl hodiny rozhlíželi a dívali se hráčům pod ruce, jsme také zkusili své štěstí s prvním dolarem. :) Samozřejmě pouze v herním (ne výherním) automatu.

Prohráli jsme ho asi tak zaaaa........20 sekund. :D

Potom jsme vyšli ven na ulici a to teprve začala ta pravá podívaná. 

Myslím, že po procházce nočním Las Vegas mohu říct, že už jsem viděla asi fakt všechno. 

Eiffelovka, Socha Svobody, Vítězný oblouk, ruský palác, světelná fontána, Batman, Superman, Spiderman, prostě na co si člověk vzpomněl, to tam našel.

Znenadání jsme se ocitli v dalším Casinu, kde zkusil své štěstí Tom. 

Ten hrál na rozdíl ode mne dokonce 30 vteřin. :D

 Potom přišla na řadu Amálka.

Další dolar v háji. :) No dobře, sice samá prohra, ale byla to legrace.

Docela dost jsme toho nachodili a na mě už pomalu padala únava. Přiznávám, nohy jsem vláčela někde za sebou a Amálku jsem tlačila před sebou, takže má chůze byla dost nevyrovnaná. :D

 Kolem 11 večer jsme se tedy pomalu začali vracet k autu.

Zrovna přicházíme k poslednímu přechodu pro chodce, dokonce máme zelenou (teda v USA bílou) :), když mé uši zavětří hlasitý výkřik do tmy: ,,Steve Aoki tonight"

Rozhlížím se a pomalu mi dochází, že jdu po přechodu sama. Otočím se a za mnou běží Tom! Oči mu svítí jak dvě hvězdičky a volá: ,,Slyšela si to?? Steve Aoki je tady v jednom klubu a ten kluk nás prý může napsat na Guest list".

,,...slyšela no"

,,Ty jsi unavená, viď?"

,,Ale tak nejsem no... V kolik hraje?"

,,To nevím, ale je to v tom klubu na konci, jak jsme se u něj otáčeli."

,,Takovej kus? Ty bláho... No tak dobře, dojdem se tam podívat a uvidíme."

No co vám budu povídat... Když už tam dojdete, po hodině vystojíte tu šílenou frontu u vstupu, pak si objednáte dvě deci vody za $10 a pak zjistíte, že Aoki bude hrát nejdřív v 1 ráno, no vlastně asi ve 2, tak ne, ve 3... Tak už tam prostě do těch 4 vydržíte. :D Protože, co byste pro svého muže neudělali, že? Vždyť si to zaslouží. Amálce se to naštěstí moc líbilo a mně vlastně taky, ta cena za vodu mě totiž tak probrala, že jsem na nějakou únavu úplně zapomněla, a opravdu jsem si to užila.

Po 4 ranní jsme se dopotáceli do hotelu, padli do postele a než jsme se nadáli zazvonil nám budík.

A huráá za dalším dobrodružstvím!

Více na: