Těhotenství - pro někoho nádherné období, pro někoho devět měsíců za trest.
Znám holky, které si to neskutečně užívaly, ale i ty, pro které to byl vážně očistec a někdy i jeden z důvodů, proč už nechtěly další děti.
Za mě mohu říct, že to bylo jedno z nejkrásnějších období mého života a užila jsem si každou jeho vteřinu. Občas se ráno probouzím a říkám si, jak mi to velké bříško chybí.
Jenže jakmile otevřu oči a uvidím v postýlce tu malou sladkou želvičku (tak jí občas říkávám), jsem šťastná, sťastná, že už je to břicho pryč. ;)
................................................................................
O miminku jsme sice mluvili už na začátku našeho vztahu, ale vzhledem k okolnostem přišel ten pravý čas až teď. :)
Nejprve to nešlo kvůli mé dlouhé rekonvalescenci po operaci hlavy. Pak přišla Tomova nabídka práce, stěhování do Německa, mé pobývání střídavě v Německu, v Praze a jižních Čechách, skvělé příležitosti a možnosti k cestování a další a další věci.
Přivést dítě na svět v době, kdy jsme sami nevěděli, kde budeme za měsíc, natož za rok, by bylo krajně nezodpovědné.
Přesný datum stěhování do USA jsme se také dozvěděli až na poslední chvíli, a protože jsme věděli, že začátky v USA budou těžké, připadalo nám jako hloupost absolvovat to všechno s velkým břichem nebo prckem v kočáře.
A protože nám všichni okolo říkali: ,,užívejte si, dokud nemáte děti, pak už to tak snadné nebude". Vzali jsme si to k srdci a více než 3 roky jsme si opravdu do sytosti užívali jeden druhého, cestování po světě a veškerý volný čas, který jsme měli. Za což jsem teď nesmírně vděčná.
S Amálkou sice také od prvního týdne každý den někde trajdáme a nesedíme doma na zadku, jak by se v šestinedělí slušelo a patřilo, ale na unáhlená rozhodnutí jako třeba - pojedeme na víkend autem 6 hodin k moři - už to prostě není no.. :)
......................................................................................................................
........................................................................
Je to přesně rok, kdy nám přišlo oznámení, že se máme dostavit na pohovor na americké ambasádě v Praze. Už je to tady. Téměř dva roky čekání a najednou je to tak blízko, že se nám vlastně už na ten druhý konec světa ani nechce. Ale co, je to zkušenost, kterou nám nikdo nevezme.
Na ambasádě to šlo hladce.
Zanedlouho nám ve schránce přistály pasy s vízy, koupili jsme letenky a
30. října už jsme se vznášeli nad mraky, každý se dvěma kufry v zavazadlovém prostoru, Tom pospával a já pro vás s rozporuplnými pocity psala tenhle ČLÁNEK.
,,Tak konečně můžeme mít to miminko!", usnesli jsme se.
Prvotní plán ale byl pocestovat ještě trochu po Severní Americe.
Protože, jak říkali všichni ti známí, s dítětem už to nepůjde tak snadno. Musíme tedy využít příležitosti, že tady teď nějakou dobu budeme žít, a máme tak možnost to všechno navštívit za poměrně nižší částky, než kdybychom sem pak za poznáním lítali z Evropy.
A tak začaly padat slova jako Kalifornie, cruise na Bahamy, Kanada.......
Já měla procestovanou zatím jen Floridu a New York a Tom sice spoustu států, měst a míst navštívil pracovně, ale většinou to byla jen taková rychlovka.
Díky těmto vzdušným zámkům jsme se od miminka zase trochu vzdálili. A já byla docela ráda.
Poslední dobou mi totiž začalo až moc dobře docházet, jak obrovskou změnu takový jeden malý prcek do našich životů přinese, jak strašná zodpovědnost to asi bude. Že budu muset navštěvovat americké doktory, rodit v americké nemocnici a došlo mi ale hlavně to, jak bídně jsem na tom se svojí angličtinou a že tohle všechno prostě nemůžu zvládnout.
........................................................................
Cestovat jsme začali hned týden po příletu. Tom měl totiž nějaká jednání v Chicagu a okolních státech a já mohla buď zůstat v Atlantě v nějakém hotelu nebo Airbnb (jelikož jsme ještě neměli pronajaté žádné bydlení), nebo jet s ním.
První týden v Atlantě jsme bydleli přes Airbnb u nějakého mladého černošského páru a Tom si byl už po dvou dnech u nich jist, že tam by mě v žádném případě dál nenechal. (Špína, divní lidé, nejbližší obchod několik kilometrů po čtyřproudé silnici bez chodníku.)
Takže samozřejmě, že jsem vyrazila s ním, i když jsem věděla, že budeme trávit celé dny v autě.
Za necelý týden jsme projeli několik států, víkend jsme strávili v Chicagu (jednom z nejkrásnějších měst, které jsem kdy navštívila! Článek - TADY), svou návštěvou jsme také poctili mou 95letou tetu v Minesotě, no a o 4 týdny později už jsem držela v ruce těhotenský test s docela jasným výsledkem. :)
Ejhle..
Vzdušné zámky se definitivně rozplynuly.
A krom Vánoc v ČR už asi moc pocestovat nestihneme.
Stihli.. :)
Ostatně, stačí se podívat na články z období posledních 9 měsíců. ;)
články z Yosemite National Park, Sequoia National Park, Santa Barbara a Los Angeles stále ještě dopisuji. :)
..................................................................................................
Mých 9 měsíců těhotenství v číslech by vypadalo asi takto:
- navštíveno 15 států v USA (i když některé jen na skok) :)
- 2 týdny strávené s rodinou v ČR
- 8 letů letadlem
- 16 těhotenských vyšetření v USA
- 2 vyšetření v ČR
- snězeno asi 1 846 275 melounů a 50 kg oříšků :D
ale třeba také - 1x svatba, 1x rozlučka se svobodou, 1x pokuta, 1x soud a mnoho dalších veselých zážitků :))
..................................................................................................
Pokud je tohle váš první článek na mém blogu, tak TADY si můžete přečíst o tom jaké to bylo, když jsme se o tom drobkovi v mém břiše dozvěděli my. :)
Těhotenské testy jsem si to ráno udělala pro jistotu dva. Oba vyšly pozitivně.
I tak jsem to ale chtěla mít potvrzené od nějaké lékařky, samozřejmě nejlépe od té mojí v ČR, což naštěstí nebyl až takový problém. :)
Vzápětí jsme totiž odlétali do ČR na Vánoce.
Hned jsem se k ní tedy objednala. Prohlédla mě, udělala mi ultrazvuk a mou domněnku potvrdila. :)
Byla jsem z toho všeho trochu rozčarovaná.
Přišlo to tak rychle.
Ani jsem se nenadála a už jsem ve druhém měsíci.
Po Vánocích jsme přijeli zpátky do Atlanty a já si musela hledat doktorku tady.
Jenže tady to není tak jednoduché. ;)
V předešlých článcích už jsem psala, že je tu asi tisíc druhů pojištění, že?
Doteď se mi nepodařilo proniknout do všech tajů, které tento bláznivý systém ukrývá, ale tak něco přece vím.
Většina lékařů má soukromé ordinace a teď nemluvím jen o gynekologii, ale i o praktickém lékaři, zubaři, očaři, pediatrovi apod.
Vy si tedy vyberete lékaře, ať už proto, že má ordinaci blízko vašeho bydliště nebo protože má dobré hodnocení na internetu. Pak si zjistíte, zda ho pokrývá vaše pojišťovna, a pokud ano, můžete si domluvit první schůzku.
První návštěva lékaře (vlastně taková registrace) se téměř vždy platí.
To ostatní (vyšetření, léky, injekce, ultrazvuk atd.) už záleží čistě na vašem druhu pojištění.
Každé pojištění má totiž krom částky, kterou platíte měsíčně, ještě nějakou maximální stanovenou částku, kterou zaplatíte za rok jako takovou spoluúčast. Nad rámec této částky už by to měla platit pojištovna (bohužel né vždy).
Takže, když máte třeba maximum "plácnu" $2000, tak prostě celý rok chodíte k doktorům na různá vyšetření, a dokud ze svého nezaplatíte $2000, pojišťovna stejně nic nehradí. (A to se vyplatí! :D) Jakmile se však dostanete nad tuto částku, pojišťovna už hradí "vše" (téměř).
Výjimkou jsou většinou porody, nějaké větší operace a například takový zubař, ten se platí úplně zvlášť.
Samozřejmě, čím méně měsíčně za pojištění platíte, tím je tato vaše částka za spoluúčast vyšší. :(
A pokud jste za rok jen párkrát nemocní, je vcelku jisté, že si zaplatíte všechno ze svého, protože na částku $2000 s pár antibiotikama ani nedosáhnete.
Pokud se vyskytne nějaká komplikace, operace nebo jdete na nějaké drahé vyšetření, pak už to většinou hradí pojištovna. (Jak jsem psala výše - většinou! Ne vždy.)
Už asi chápete, proč tolik lidí v USA pojištění vůbec nemá.
Měl by ho mít sice každý povinně, ale pro někoho je levnější občas si nějaké vyšetření zaplatit hotově na místě než platit poměrně vysoké měsíční částky pojišťovně a pak stejně muset dané vyšetření zaplatit.
Jenže co když se pak něco stane?
Je to asi půl roku zpět, co našeho učitele angličtiny v jeho 42 letech postihl infarkt, prostě jen tak ráno před vyučováním, když se vzbudil a dělal si snídani. Odvezli ho do nemocnice, následovala operace, v nemocnici si poležel asi 5 dnů (tady se to s tou následnou péči moc nepřehání - každý den v nemocnici je totiž dost drahý), no a pak už mu přišlo jen vyúčtování.
Vyúčtování na $ 90 000 (což v té době, kdy byl kurz ještě kolem 25 Kč, bylo nějakých 2 250 000 Kč).
Pojišťovna mu zaplatila většinu, ale i tak musel cca $10 000 doplatit.
Umíte si představit, že byste platili za pojištění třeba 15 000 Kč měsíčně a ještě museli zaplatit 250 000 Kč za operaci? A to v tom lepším případě. Kdybyste si totiž měsíčně pojištění neplatili, museli byste zaplatit těch 2 250 000 Kč. Dost často se tu takhle lidé dostávají do dluhů.
I porod dítěte někteří splácí několik let.
Jsou tu samozřejmě nějaké možnosti pro sociálně slabší a pro lidi s nižšími příjmy, ale všechno je to na dlouhé lokte. Prosit o snížení, dokazovat výši příjmů atd.
Na druhou stranu se tady dá docela dobře smlouvat. Když na to máte náturu a hlavně energii strávit hodiny na telefonu, doložit x dokumentů atd., je opravdu možnost uhádat nějakou lepší cenu, ať už za operaci či porod.
Další z možností je využít tzv. Public Health System. To jsou veřejné ordinace a pohotovosti částečně dotované státem, které navštěvují lidé bez pojištění. Také se tam ale za vše platí (ne teda takové částky, jako kdybyste vyrazili do běžné nemocnice nebo na pohotovost, ale platí) a hlavně si tady dost počkáte. Fronty jsou nekonečné a kdo dřív přijde, ten dřív mele.
Co se ke mně ještě doneslo, je, že neplatiči pojištění často chodí také k "lékařům", kteří ordinují nějak doma načerno a těm se pak platí rovnou na ruku a částky jsou ještě nižší.
Co se ale stane, když je potřeba operace nebo se zkompikuje porod, to ani nechci domýšlet.
A ta slavná pohotovost? To je zase úplně jiná kapitola. Jak se nejedná o plánovanou domluvenou schůzku (prohlídku u lékaře), ale je to něco akutnějšího, platí se zase úplně jinak.
Na kartičce od pojišťovny je většinou napsaná částka - "Emergency Copay" často v řádech několika set dolarů (opět záleží na tom, kolik měsíčně za pojištění platíte), kterou zaplatíte za jakoukoli návštěvu pohotovosti.
Kamarádka, která si platí poměrně vysoké pojištění ($600 měsíčně - nějakých 13 000 Kč), minulý týden například platila $400 za jedno vyšetření s ultrazvukem.
..................................................................................
Jelikož měl Tom pronajatou kancelář v budově, kde je i poměrně hodně Němců, byla nám od nich doporučena pojištovna Kaiser Pernamente, že je to prý takový trochu evropský model pojištění.
Je to totiž jedna budova, ve které jsou všichni doktoři pohromadě - obvoďáci, pediatři, gynekologové, a my si tak můžeme příslušné lékaře vybrat tam a nemusíme jezdit po všech čertech.
Zvolili jsme tedy Kaiser a nelitujeme.
Někdy začátkem ledna jsem se tedy přihlásila do systému, abych si vybrala gynekoložku. Netušila jsem ale, že vyznat se v těch jejich titulech (doktor, midwife apod.) bude taková věda. Zvolila jsem tedy první, která mi byla podle fotky sympatická - černoška Brenda (přiznávám, nostalgicky jsem zavzpomínala na Beverly Hills :D), a doufala, že to bude ta pravá.
Tom jel na první prohlídku se mnou. Malinko jsem se totiž obávala, že nebudu nikomu rozumět a navíc jsem tou dobou ještě neměla vlastní auto.
Překvapilo nás, že to z domova nemáme moc daleko. (Tady je totiž vždycky všechno daleko. :D)
Vešli jsme do velké moderní budovy, nahlásila jsem se na recepci, kde mne check-inovali a následně odkázali směr gynekologie.
Po chvíli ze dveří vyšla "sestřička" (u nás v ČR sestřička, tady je na to zase asi 5 různých titulů, každá "sestřička" se totiž specializuje na něco jiného :)) a pozvala nás dovnitř.
Hned vlevo za dveřmi mě nahnala na takovou obří nerezovou váhu, přišlo mi to spíš jak na vážení dobytka než lidí. :D (Ale když občas sledujete Amerčianky sedící v čekárně, pochopíte, proč musí mít váhu takových rozměrů. :)) Na malé obrazovce se ukázalo číslo 115, což mě zpočátku trochu znepokojilo. Pak mi samozřejmě došlo, že to budou asi libry a ne kila. :D
Bohužel za celých následujících 7 měsíců jsem se nenaučila libry na kila převádět, takže jsem vždycky celá netrpělivá vyčkávala, až mi při odchodu dají papír s informacemi o poslední návštěvě, kde byla má váha z liber na kilogramy převedena. :D
Potom mi sestřička změřila tlak a teplotu, vše si poctivě zapisovala na papírek a pak mě odvedla do ordinace (jestli se to tak dá vůbec nazvat). Vešli jsme totiž do mísnosti o 4 m² a upřímně, být tam ještě o jednoho člověka navíc, tak už bychom se tam nevešli.
Tom se posadil na jedinou židličku, která tam byla, já si vyskočila na lehátko a sestřička se usadila na takový malý bobík k počítači. Ptala se mě na všechno možné, na různé alergie, předcházející operace na rodinnou anamnézu atd... Vše si zaznamenala a než odešla, řekla mi, ať se od pasu dolů svléknu a až budu připravená na prohlídku, jenom zmáčknu to zelené tlačítko READY vedle dveří. Za pár minut se prý ve dveřích objeví Brenda.
A jak řekla, tak bylo. :) Brenda byla moc sympatická, a protože nám chtěla být ještě sympatičtější, rozhodla se, že zavolá externí překladatelku, která nám bude do češtiny překládat po telefonu. Kdybychom jako nerozuměli nějakým slovíčkům z lékařského prostředí.
Bohužel překladatelka byla z Anglie a měla tou dobou nejspíš půlnoc. Navíc jí tak nějak zapomněli říct, že jí volají z nemocnice, takže nás akorát hezky česky pozdravila a následně se v rychlé mluvě paní doktorky velmi rychle ztratila. Nejprve si myslela, že kupujeme auto, pak že jsme u zubaře, a když jsme jí konečně česky objasnili, že jsme na vyšetření na gynekologii a ona se začala alespoň trochu chytat, raději jsme to ukončili. Brendě jsme vcelku dobře rozuměli i bez pomoci z druhého konce světa, takže nám celá ta komedie přišla nadmíru zbytečná. :D
Každopádně od Brendy to bylo hezké gesto.
Po vyšetření jsem dostala asi čtyřstránkový dokument se všemi informacemi, které jsme společně probrali, s mými údaji, váhou, teplotou, doporučenou stravou, s termínem další kontroly, který jsem si mimochodem domluvila na datum, které mi vyhovovalo, a nějak automaticky jsem počítala s tím, že se objednávám k mojí Brendě.
Jaké překvapení, když jsem za měsíc přišla na kontrolu a sestřička mě odvedla do jiné ordinace. Na chodbě gynekologie jich totiž bylo něco přes 20 a ano, všechny byly stejně malinké.
Do ordinace navíc přišla úplně jiná doktorka.
Další měsíc se to opakovalo. Ten další zase a další zase.
A tak už jsem znala čtyři různé doktorky, navštívila jsem 4 různé ordinace a nějak jsem nechápala proč, když má doktorka je přece Brenda.
Když jsem se tedy pak u sestřičky objednávala na další kontrolu, vysvětlila mi, že se mohu objednávat stále k jedné doktorce, ale musím se přizpůsobit tomu, kdy má zrovna volný termín.
Také mi ale řekla, že si pak budu vybírat ze dvou porodnic, takže je dost pravděpodobné, že mě nebude rodit právě Brenda, ale kterákoli z těch osmi, které Kaiser Permanente má.
Proč je tedy nepoznat všechny, že? :)
A tak jsem opravdu poznala všechny. S některými jsem se shledala dokonce několikrát a všechny byly úžasné. :)
Nejsympatičtější mi byla Fonda a Vivian a tak jsem v posledních týdnech chodila už jenom k nim.
Výběr porodnice byl ovšem také oříšek.
Všichni naši známí (Češi a Slováci) nám doporučovali Northside (v Atlantě známá jako "baby factory"). Tahle atlantská porodnice má v USA velmi dobré jméno, mají špičkové vybavení, operační sály a ty nejlepší inkubátory, na druhou stranu "baby factory" (továrna na děti) o něčem vypovídá.
Jde to tam jak na běžícím páse a kdyby si mohli všechy porody naplánovat na přesnou hodinu, nejlépe i minutu, tak to udělají.
Většina porodů tam tak končí nasmlouvaným císařem (opravdu na určitý den, hodinu a minutu) nebo vyvoláním, protože to prostě musí šlapat a ne že tam maminka dojede, dva dny si tam poleží, bude jim zabírat postel a pak teprve přirozeně porodí.
Na to prostě není čas ani místo.
Tuto porodnici má navíc ve svých pojistných plánech zahrnuta většina pojišťoven, a tak se tam opravdu dveře netrhnou.
Druhá porodnice je menší, s rodinnějším a tolerantnějším přístupem, na rodičku tam nikdo netlačí. Teda jako ono ani v té první na vás nikdo netlačí, protože byste je pak taky mohli zažalovat (tady totiž můžete zažalovat opravdu každého za všechno), ale to nevadí, oni vám to prostě dokáží tak "rozumně" vyargumentovat, že nakonec k tomu vyvolání porodu svolíte dobrovolně.
Takže logicky druhá porodnice Piedmont se nám zdála jako lepší volba.
Dokonce i ty mé čtyři doktorky, které rodí děti v Northside, nám radily, ať si vybereme tu druhou a potvrdily, že u nich je to vážně šupec.
Domluvili jsme si tedy v obou nemocnicích tour a jeli se tam podívat.
Průvodkyně měla vždy skupinku cca 12 rodičů a prošla s námi celou porodnici od parkoviště, porodních pokojů, operačních sálů až po dveře, kterými budeme nemocnici opouštět už s miminkem.
Před tour jsme byli na 90 % rozhodnuti pro Piedmont, po tour to bylo 50/50.
Průvodkyně v Northside byla jednoznačně sympatičtější, prostředí na nás kupodivu působilo velice klidně a komfortně. Uvnitř to vypadalo jako ve starém americkém hotelu a dostat se od parkoviště k oddělení porodnice bylo také o dost snažší. Piedmont byl poněkud modernějšího rázu - hodně podobný novým evropským nemocnicím.
Když zbývaly asi 3 týdny do porodu a my se stále nemohli rozhodnout, Vivian nám nabídla, že nás Piedmontem provede znovu.
S ní to dostalo úplně nový rozměr, a tak jsme se nakonec rozhodli pro Piedmont.
Jedním z důvodů bylo i to, že připadalo v úvahu, že tam by mě mohla odrodit právě ona (kdyby se tedy Amálka trefila zrovna do její služby). :)
Během těhotenství jsem také musela navštívit jedno specializované pracoviště zase v jiné nemocnici, kde mi sdělili, že to bude holčička.
A ještě jednou, když jsem byla na nějakém vyšetření ohledně vrozených vad dítěte.
Řeknu vám, tady jsou ty vyšetření docela nervy, jak tady má každý specializaci na něco jiného, tak tenhle doktor vám nemůže říct tohle a ten zas tohle, takže si vás mezi sebou přehazujou jak horkej brambor.
Ta co dělala ultrazvuk a zkoumala srdíčko nemohla říct, jestli je to holka nebo kluk, ta, co nám řekla, že to bude holka, nám zase nemohla říct, jak je velká a jestli je všechno v pořádku.
Ta, co dělala vyšetření na vrozené vady a Downův syndrom, měla zas specializaci jenom na snímkování z ultrazvuku, ale nemohla nám říct, jestli tam něco vidí, nebo ne, protože to může říct zas jen hlavní doktor. V ordinaci se vždy vystřídali tři lidi, než jsme se dozvěděli alespoň polovinu informací. A ve finále nám stejně všichni řekli, že se na výsledky máme podívat doma na internetu. :D
Nejvíc mě bavilo asi vyšetření na těhotenskou cukrovku. Dostala jsem strašně dobrou limonádu, pak jsem si s Tomem hodinu povídala v čekárně, pak mi vzali krev a jeli jsme domů.
Vlastně musím říct, že na každou návštěvu (vyšetření) jsem se docela těšila.
Všichni byli strašně milí a vstřícní.
......................................................................
V dubnu jsem se také sešla s jednou Češkou Alicí, která tady v Atlantě dělá porodní asistentku. Bohužel v jiné porodnici než jsem měla rodit já, ale i tak mi opravdu moc pomohla. Vysvětlila mi, jak to tu chodí, co mohu a nemohu očekávat, co je dobré si napsat do porodního plánu atd.
A také mi konečně vysvětlila rozdíl mezi medical doctor a midwife.
Každá z těch mých doktorek měla totiž buď titul MD, M.D. CNM, C.N.M. a já se v tom dost ztrácela.
Takže, když zrovna slouží ta, co má titul MD (medical doctor), je při porodu zavolána na posledních pár minut, na závěrečné vytlačení miminka. Kontrakce a prvotní tlačení zvládá sestřička.
Ta, co má titul CNM, je midwife a ta je u porodu celou dobu.
Co představují ty tituly s tečkami, po tom už jsem se raději nepídila. :D
Také mi bylo vysvětleno, že klystýr se tady vůbec nepodává a bez epidurálu se tady téměř nerodí, a že jsem blázen, jestli do toho chci jít bez něj. To samé jsem se dozvěděla i od všech maminek na Baby shower. Vesměs se mi vysmály a řekly, že jsem hloupá, když chci trpět, když to jde i bez bolesti.
Myslela jsem si svoje a zarytě tvrdila, že to prostě zvládnu.
Alice mi také řekla, že si do nemocnice nemusím balit cestovní tašky plné zbytečností, že tam stejně všechno dostanu.
Většina maminek totiž jezdí do porodnice taxíkem rovnou z práce, takže je pro ně v porodnici vše nachystané.
Proč z práce? Mateřská dovolená tady trvá pouhých 6 týdnů a pracuje se do porodu!
Pokud pracujete ve větší firmě a máte shovívavého zaměstnavatele, můžete dostat jako benefit až 3 měsíce. Ale na volno před porodem zapomeňte.
Také z toho důvodu tady většina dětí není kojená a přechází rovnou na umělé mléko.
Zaměstnavatel sice musí dovolit matce kojit, když jí bude dítě do práce někdo dovážet. Ale uznejte sami, že to je zbytečně komplikované.
Mnoho maminek volí zlatou střední cestu, mléko si odstříkává a dítě tak může být kojeno mateřským mlékem i v době matčiny nepřítomnosti.
Proto také dostává každá maminka elektrickou odsávačku od pojišťovny zdarma.
..................................................................
Já osobně si tedy absolutně nedokážu představit odložit své dítě v 6 týdech do nějakého day care (jeslí), aby se o něj staral někdo cizí.
Mimochodem takový měsíc v day care tady vyjde na krásných $1000, ve větších městech až na $2000 (cca 50 000 Kč), což je pro většinu lidí výše nájmu.
A to si představte mít dvojčata. Platit 100 000 Kč měsíčně za to, že se můžete vrátit do svého zaměstnání. To by musela být sakra dobrá práce, aby to za to stálo.
Většina rodin tedy hledá alternativy.
Jednou z alternativ je například to, že si najmou přistěhovalkyni z Mexika, Bolívie (to je vlastně jedno odkud), která má sice úroveň anličtiny jako ten jejich kojenec, ale vezme si za hlídání "jenom" $15 na hodinu.
Ještě levnějším řešením je, že se takhle domluví v sousedství tři rodiny naráz, chůvě zaplatí $20 a ona hlídá třeba tři děti najednou.
Moc hezky je o tom napsáno TADY .
Je to článek od novinářky Jany LeBlanc, která žije v USA a čas od času publikuje články v novinách nebo časopisech v ČR.
Stejně jako já byla na konferenci českých škol v Atlantě, o které jsem psala v tomto ČLÁNKU.
Ale zpět k tématu - do porodnice si nic balit nemusím. Bezva. ;)
V materiálech, které jsem dostala při jednom z posledních vyšetření, ale seznam do porodnice byl.
A dost mě pobavil. :)
- mobil + nabíječka
- fotoaparát
- mp3 s oblíbenou hudbou
- svačina pro manžela
- obleček na focení pro miminko
toť vše :)
I přesto jsem zabalila tři malé tašky. :)
Obsah mojí tašky - 2x noční košilka, hygienické potřeby, ručník, něco na zub, oblečení na cestu domů, kojící podprsenka, vložky do podprsenky, pantofle, nabíječka, dokumenty z těhotenských prohlídek, porodní plán
Obsah Tomovi tašky - oblečení, ručník, hygienické potřeby, něco na zub, foťák
Obsah Amálčiny tašky - asi 4 druhy oblečení, jelikož jsme absolutně netušili jak bude velká :)
dudlík, dečka
V příštím článku o porodu vám napíši, co z toho jsme použili. :D
No celkově vám asi všechno další napíši až v příštím článku, protože tenhle už je dlouhý jak "tejden" a už vás to určitě nebaví číst. :)
...........................................................................................
Každopádně pokud bych měla závěrečně shrnout své těhotenství - bylo prostě bez chybičky a strašně bych takových 9 měsíců přála všem nastávajícím maminkám. :)
Ranní nevolnosti mě minuly obloukem.
Zvracela jsem za celých 9 měsíců pouze jednou jedinkrát, a to když jsem se přejedla melounem. :)
Přibrala jsem nějakých 11 kg. Z toho téměř 4 byly Amálky. ;)
Vzpomínám pouze na tři záporné věci - trošku větší únava v prvním trimestru, šílená vůně Tomova laku na vlasy a odér našeho bytu.
I přes nákup všech možných svíček, osvěžovačů, vůni do zásuvek, AirWicků se senzorem pohybu prostě nic nepomohlo. Pomohlo až odletět do ČR a vrátit se zpět. :)
V Čechách nebylo na nějakou větší únavu moc času a po návratu do USA už jsem si zvětšující bříško jenom užívala.
Samozřejmě také nebyl každý den zalitý sluncem.
Po odjezdu z ČR tady na nás čekala spousta povinností, udělat řidičák, sehnat auto, ten soud byl také docela stresující. Ale hezké dny mnohonásobně převažovaly. ;)
Cestování, výlety, návštěva mé sestry, ale i takové obyčejné dny jako dny ve škole byly fajn.
Zakoupený těhotenský pás na bolest zad jsem využila asi 3x.
Jako nejlepší investici za celých 9 měsíců jsem vyhodnotila tento těhotenský polštář.
Jinak jsem si nekoupila téměř nic.
Na běžné nošení mi nejlépe posloužila tři stará trička, džíny a kraťasy ještě ze studijních let, kdy jsem měla téměř stejnou postavu jako nyní v těhotenství. :D (Myslím samozřejmě váhově.)
No a na spaní dvě Tomova trika.
Těhotenskou jógu podle youtube jsem cvičila asi 4 x. (A to možná přeháním.)
Ale alespoň jsem dost chodila. (A to byste nevěřili, kolik km je tady člověk schopen nachodit po obchodech. :D)
Ruce a záda jsem párkrát procvičila s Tomem a přáteli na golfu.
A ještě pár dnů před porodem jsem zvládla vést odpolední výuku o ČR pro americké studenty.
No jak říkám, byl to krásný čas. ;)
Ale teď je ještě krásnější.
S tou naší malou želvičkou.
...........................................................................
Omlouvám se všem, kteří doufali v nějaké rady a tipy, které se asi od čerstvých maminek očekávají,
ale
- co zabírá na těhotenské nevolnosti
- jak se vypořádat s nespavostí
-20 věcí, bez kterých si neumím své těhotenství představit
- kde koupit těhotenské legíny z nejlepšího materiálu
- podle čeho vybrat hrací deku, kolotoč, vaničku, nočníček, lahvičku, šátek a nosičku
se ode mne asi vážně nedozvíte.
To bude lepší zavítat na Modrého koníka nebo Mimibazar. :D :D Tam prý vědí všecko. ;)
Mým cílem v TOMTO dnešním článku bylo ukázat vám hlavně odlišnosti mezi USA a ČR (v lékařské péči, pojištění atd.), prostě se s vámi podělit o to, co jsem se tady zatím dozvěděla a také o mou zkušenost. Což bych ráda zdůraznila - jde pouze o mou zkušenost! Neznamená to, že to tak má každá maminka v USA. ;) A také vám trochu nastínit, jak jsem těch 9 měsíců prožívala.
No vidíte, říkám, jak se ode mne nic nedozvíte, a i tak jsem vám nakonec zvládla doporučit alespoň těhotenský polštář. :D
Další článek bych ráda věnovala porodu a další asi těm dvěma měsícům od porodu. Ať víte, jak se vlastně vůbec máme a jak to všecko zvládáme. ;)
No a pak budu dohánět zase ty cestovatelské resty z Kalifornie a hlavně z Norska, jelikož články z Norska mám ostudně rozepsané už rok. :D
