Je 19. prosince čtyři hodiny odpoledne.. 

Sedím ve francouzské kavárně, popíjím latté s příchutí vanilky a skořice, za zády mi bliká vánoční stromeček, skrz francouzské okno mě lechtají paprsky slunce, vzduchem se line vůně právě dopečených croiassantů a v uších slyším jemné tóny O Holy Night. Píšu tenhle článek a ta moje malá cácorka si spokojeně pochrupkává vedle mne v kočárku.

Úplná vánoční idylka, že?

Doma stejně tak.. Máme nádherný stromeček, pod ním hromadu dárků, kvadrilión světýlek po celém bytě, na stole cukroví a vedle něj tři hořící svíčky.

............................................

Krom cukroví, světýlek a stromečku jsou tam ale také dva smutní dospělí, jedno miminko a čtyři sbalené kufry.

 Jeden z nich je plný dárků. Dárků, které bohužel nikdo z rodiny pod stromečkem nenajde.
.................................................

A jak je vlastně možné, že sedím ve francouzské kavárně v Americe, když jsem touhle dobou měla popíjet borůvkový punč u stánku na Budějovickém náměstí, houpat kočárek a předávat dárky svým čtyřem úžasným kamarádkám? 

Proč tu budu zítra zase sedět a dopisovat tenhle článek, když jsem měla být na cestě do Prahy předat dárečky dětem ze školy, pozdravit se s kolegyněmi a popřát všem krásné Vánoce?

Proč máme být na Štědrý večer ve třech, když nás mělo být u stromečku skoro deset?

Na tohle a dalších stopadesátosm PROČ nemám opověď.

Vlastně mám..
Jen je to trochu složitější.
Vlastně je to tak, ale tak strašně zamotané, že jsem si říkala, jestli má vůbec smysl vám to vysvětlovat.

Ale pojďme to zkusit.

Určitě si pamatujete, jaké komplikace jsme měli s vízy, už když jsme se sem stěhovali před rokem.
Tom, jakožto Čech, byl rakousko-německou firmou vyslán, aby v USA podporoval čerstvě založenou pobočku.
To, že to nebyl rodilý Němec nebo Rakušan celou situaci dost komplikovalo.
A tak jsme se nejprve na rok a půl museli přestěhovat do Německa a pak se konečně mohlo žádat o víza. V rámci vnitropodnikového přesunu zaměstnance jedné firmy z Evropy do USA se běžně žádá o L1a víza na 2 roky. Následně je možnost je na další dva a pak jeden rok prodloužit.
Jelikož u Toma se nejednalo o vnitropodnikový přesun do stávající firmy v USA, ale ta firma se tu teprve zakládala, mohli jsme žádat o víza pouze na rok s tím, že se mohou na další dva a pak na další dva prodloužit.
Rok se s rokem sešel a je to tu nanovo. 

...................................................................

Víza jsme dostali 30. 9. 2016 a na konci října jsme se přestěhovali do USA.

Prodloužení víz je doporučeno začít řešit vždy cca 6 měsíců před skončením těch předcházejícíh.

V dubnu tedy začal Tom urgovat právničku i vedení firmy v Rakousku, že by se mělo začít něco dělat. Ve firmě tou dobou probíhaly nějaké změny, pobočky firmy se slučovaly, měnily se pozice lidí atd. Než se to všechno ustálilo, vyřešilo a bylo jasné, jak to bude do budoucna, byl srpen.

Naše první žádost o víza měla okolo 500 stran. Doufali jsme, že tentokrát bude stačit vyplnit nějakou žádost o prodloužení a tím to skončí. Ale právnička nás vyvedla z omylu. Protože se měnila struktura firmy i Tomova pozice, musí se žádat o úplně nová víza na jeho novou pozici.

To trochu mění situaci. Všechny papíry a podklady, které byly pro minulá víza, jsou vesměs k ničemu, vše se musí aplikovat na nově vzniklou firmu i Tomovu pozici. Takže vše znovu.
Do konce září se to samozřejmě vůbec nestíhalo.
Žádost o nová víza L1a se nakonec podala 28. 9. 2017, dva dny před skončením předchozích víz.
Jelikož od zvolení Donalda Trumpa prezidentem nebylo schváleno téměř 45 % žádostí, právnička raději podala žádosti dvě. Druhá žádost byla o prodloužení těch našich starých víz na starou firmu i pozici.
(Což byl mimochodem dobrý tah, protože díky tomu jsme teď tady.)

Zaplatil se sice zrychlený patnáctidenní proces, ale i tak. Případ se přehoupl do října a tím vyvstaly úplně nové problémy.
1. Skončila nám platnost řidičského průkazu (což nás do budoucna několikrát dostalo do nepříjemných situací).
2. Může tady teď Tom legálně pracovat?
To nikdo neví. A tak mu raději přestaneme posílat výplatu, aby z toho nebyl nějaký problém.
Příští měsíc, až se to vyřeší, mu pošleme dvě najednou.
Znělo to logicky, ale je 19. prosince a říjnová, listopadová a prosincová výplata stále nikde.. Ale o tom až potom.

Všichni prostě počítali s tím, že do 15 dnů se vše schválí, my si obnovíme řidičský průkaz, firma pošle výplatu a bude zas vše zalité sluncem.
I my jsme s tím počítali.
Proto jsme si také přendali letenky z 21. září na 15. prosince.
Proč ze září? Protože když jsme je loni o Vánocích kupovali, nejzazší termín, na kdy se dal dát zpáteční let, bylo září. Počítali jsme tedy s tím, že si je budeme muset přebookovat. Pořád to všecko vyšlo levněji, než si kupovat jednosměrnou nebo si kupovat letenku z USA do ČR.
Takže jsme ji prostě někdy v polovině září přebookovali.
Rodiče dostali konečně termín, kdy se mohou na Amálku těšit, a to si neumíte představit jak moc jsem se domů po roce těšila já.
....................................................................................

Do toho všeho jsme ještě řešili stěhování.
V polovině listopadu nám končila smlouva v apartmánu, a tak jsme se rozhodovali co dál.
Zůstat v tom samém? Přestěhovat se do jiného apartmánu? Jiné části Atlanty? Jiného státu?
Tohle téma jsme řešili celé léto.
Pro Toma práci by bylo nejlepší přestěhovat se do Severní Karolíny. Firma tam totiž koupila novou halu s několika kancelářemi. Tomova kancelář v Atlantě se zavřela, takže bylo jasné, že pokud se nepřestěhujeme do Severní Karolíny, bude muset pracovat z domova.
(Což může být občas docela na hlavu, být 24/7 spolu.) :)
Mně se ale z Atlanty moc nechtělo.
Mám tady spoustu přátel, lékaře a tak vůbec.. už jsem si tady prostě zvykla.
Ve starém apartmánu jsme zůstat nechtěli, protože s kočárkem se opravdu nedalo vyjít ani z brány. Zároveň jsme ale v okolí 50 km nemohli najít nic hezčího, kde by byl alespoň chodník, když už ne park.
 Do poloviny září (2 měsíce před koncem smlouvy) jsme museli dát ve starém bytě výpověď.
Což nebylo snadné. Tou dobou jsme vůbec netušili, zda se nám podaří najít něco jiného. A hlavně jsme se trochu obávali, jak dopadnou ty zpropadená víza. Teda, Tom se obával. Já jsem si ani v nejmenším nepřipouštěla, že by nám je nemuseli schválit. Tom tu pracuje, platí daně, pojištění, vše děláme legálně, já stát neobírám o žádné dávky, nic po nikom nechci, prostě jsem neviděla jediný důvod, proč by to schválení měl být problém.

Výpověď z bytu jsme tedy nakonec podali. A na konci září se nám podařilo konečně objevit to pravé. A víte kde? Přesně tam, kde jsme si vloni házeli tou korunou (teda čtvrťákem), jestli zůstat v apartmánu u parku, nebo jít do hezčího, který je u čtyřproudové silnice.
Rozhodli jsme se pro hezčí hlavně z toho důvodu, že v tom u parku nebyl volný žádný hezký apartmán. Tentokrát jsme ho ale našli. :) A dokonce s garáží. Ideální na ty naše kočárky, kolo a hromady krabic. U většiny bytů, na které jsme se byli podívat, se totiž vcházelo vchodovými dveřmi rovnou do obýváku na koberec, což se mi se zabahněným kočárkem zdálo docela nepraktické. :D
Každopádně smlouvu jsme podepsali a doufali, že schválení víz proběhne bez problémů, abychom nemuseli za pár dnů sednout na letadlo a letět domů.
Pokud bychom totiž v novém bytě vypověděli smlouvu dříve než za rok, zaplatili bychom pokutu krásných 80 000,-. A to fakt nechceš. :D
..................................................................................

Neuběhl ani týden a v Tomově e-mailu přistála znepokojující zpráva: Víza byla zamítnuta.
,,Jak jako zamítnuta?", ptala jsem se pořád dokola.
Jak jako zamítnuta?
Ta právnička si nechá zaplatit majlant a pak jen napíše: hm, tak to nevyšlo. To jako vážně?
Jediné, co se jí nedá upřít je to, že prozíravě zároveň požádala o prodloužení těch našich starých víz. Tuto žádost totiž nezamítli, ale požádali nás o doložení nějakých dalších dokumentů. To nás díkybohu opravňuje tady po dobu procesu legálně být.
Začala se tedy hledat nová právnička, která by se to pokusila nějak zachránit.
Našla.
 Ovšem hned po první schůzce přišla s tím, že se díky Tomovo změně pozice ve firmě vůbec nemělo žádat o L1a víza, ale o L1b.
No super!!
A tak celý proces začal nanovo.
A trvá dodnes.
Ano, už více než 2 měsíce se připravují podklady pro naši novou žádost o víza.
Právnička stále opakuje, že jsme její priorita, a když se Tom rozčiluje, odpovídá, že se snaží, aby byla žádost dokonalá a co nejsilnější, aby ji nemohli neschválit nebo se dožadovat dalších dokumentů.
Pro mne za mne, ať se klidně dožadují.
Neodjela jsem na Vánoce domů!! HALÓO na VÁNOCE domů.
 Takže jestli odletím 2. nebo 15. ledna už je mi asi fakt jedno.

A proč to tak trvá?
Žádost o pracovní víza je něco, kde se snažíte Američana, který sedí a usmívá se někde u stolečku v kanceláři nad vašimi papíry, přesvědčit, že právě VY jste pro USA ten nejpotřebnější člověk na zeměkouli, který se nedá nahradit absolutně žádným Američanem.
Tom říkal, že si po přečtení té minulé žádosti připadal jak jaderný fyzik. :D
A vidíte, ani TO nestačilo!

Prioritou jsme pro paní právničku jistojistě nebyli.

A proč vlastně nemůžeme odjet domů?
Ten proces, ve kterém tu jsme až do května legálně, bychom svým odjezdem přerušili.
Možná by nás sem pak pustili na tříměsíční Esta víza, ale tak maximálně rozprodat nábytek, určitě ne pracovat.
A jelikož tady firma Toma potřebuje a potřebuje, aby tu pracoval, nemůže si dovolit odletět a ohrozit tím své místo i firmu.
Právnička slibovala hory doly. Že se to do konce listopadu podá, zaplatí se zrychlený proces a my budeme moct normálně 15. 12. odletět. Na začátku prosince už to tak jasné nebylo, ale do Vánoc určitě odletíte, tvrdila. Ve finále z toho bylo - do Vánoc to určitě podáme. A nakonec se to bude podávat 26. 12. A pak bude teprve následovat ten stresující patnáctidenní proces.
Tom na té žádosti makal někdy i celé noci, kdykoli si právnička něco vyžádala, do pár hodin to měla. A k čemu to bylo? :(
.......................................................................

A co ještě zapříčinila naše víza?
Tak třeba už nám několikrát odmítli prodat alkohol. :D
Některé obchodní řetězce (konkrétně právě ty, ve kterých nečastěji nakupuji) berou jako doklad pouze americký řidičský průkaz. Pozor! Platný americký řidičský průkaz.
Takže si představte situaci, že vláčíte 24 piv a dvě vína na večerní oslavu, vyrvete je z košíku na pokladní pás, ukážete řidičák a paní vám řekne: ,,Vám ale před týdnem skončila platnost."
,,Ano, to sice skončila, ale to snad neznamená, že jsem omládla o 10 let, ne?" :D
A tak vyndáte český řidičák, českou občanku. A je vám to k ničemu. Protože to my prostě neberem!
OK. Oslava nebude. :D
Ale co je to proti tomu, když u vedlejší pokladny vidíte šedesátiletého prošedivělého turistu z Evropy, který má v ruce plechovku piva, cpe paní řidičák, občanku i pas, pak chvíli nadává a nakonec odejde s práznou. :D

Tom má bohužel s propadlým řidičákem ještě horší zkušenost.
Vrátím se zase k našemu stěhování.
Chytře jsme si nechali na přestěhování pouze jeden jediný den - 21. listopadu.
Já měla vše nachystané v krabicích, zbývalo jen uklidit a vyklidit lednici a mrazák.
Ráno jsme v klidu vstali, nasnídali se, dobalili, rozebrali naší i Amálčinu postel a kolem 11 Tom vyrazil pro dodávku, kterou jsme měli dopředu zarezervovanou. Raději se ještě den předtím telefonicky ujišťoval, že to bez amerického řidičáku nebude problém. ,,Ne, ne, stačí vám pas a mezinárodní řidičák!", říkala paní na infolince. Já zatím rozebírala ještě nějaký nábytek, připravovala další a další krabice a zjišťovala, že je toho nějak víc, než jsem si myslela.


V poledne byl Tom zpět. Ovšem bez dodávky.
Nestačil ani pas, ani žádný český doklad, ani mezinárodní řidičák.
Co teď? Byt je plný věcí a moc času už nemáme.
Zavolali jsme tedy kamarádovi, který byl zrovna v práci (cca 50 km od nás), zda by nemohl přijet, auto si se svým platným řidičským průkazem půjčit, předat nám ho a zase odjet. Byl té dobroty a udělal to pro nás. Ve 3 odpoledne jsme tedy měli konečně dodávku před domem. To už ale díkybohu přijížděl kamarád Radim, aby Tomovi se stěhováním pomohl.


,,To nemůžeme stihnout", rozeznělo se prázdným nakládovým prostorem velké dodávky.
Po dvou hodinách bylo auto narvané k prasknutí. Já jela do nového bytu o chvilku dříve, abych si převzala klíče, byt a podepsala zbývající papíry.
Kluci dorazili po 5 a začali nosit věci do bytu.
Já sedla do auta a pádila uklízet zpět do starého bytu, abych v 6 stihla odevzdat klíče.
Amálka mi po cestě usnula, v 5:25 jsem vyletěla z auta a přemýšlela, co s ní, přece ji nemůžu nechat v autě. Jenže když ji vezmu nahoru, tak ji hned vzbudím vysavačem, a když ji vzbudím, bude mít určitě hlad, a když bude mít hlad, musím ji nakrmit, a to mě zase šíleně zdrží a nestihnu to. :(
Co teď? Naštěstí zavolala kamarádka Verča (Radimova manželka), že si vzala z práce Uber a jede za mnou.
Modlila jsem se, ať přijede co nejdříve, ať může Amálku pohlídat.
Dorazila kolem půl, čekala s Amálkou u auta a já lítala po bytě jak blázen.
 Zůstal tam šílený nepořádek a co bylo nejlepší? Kluci mi odvezli většinu úklidových prostředků.
Vysála jsem, vytřela, a když už jsem měla vše v autě, vzpomněla jsem si na tu lednici a mrazák.
Neměla jsem ale jedinou tašku ani krabici.
Vysypala jsem tedy do kufru auta celou Ikea tašku, kde byly věci, které jsem ještě posbírala po bytě, a letěla jsem pro jídlo.
Nečekala jsem, že toho bude tolik. Vůbec se to tam nemohlo vejít a hlavně jsem to vůbec nemohla unést. Táhla jsem to po zemi. Ale i ze schodů. Zmrzka nepřežila, vajíčka kupodivu ano. :D
Za 2 minuty 6 jsem přiběhla na recepci s klíčem.
Po cestě do nového apartmánu jsme s Verčou dojeli koupit večeři, protože teda konkrétně já s Tomem jsme od rána nejedli. A pak už jsem jen zapadla do gauče, který byl to jediné, na čem se zatím dalo sedět, vydechla a rozhlížela se po tom novém "DOMA".
Krása! Jsem nadšena! Líbí se mi tu!
První noc (vlastně několik prvních nocí) jsme spali na zemi na matraci.
Tom vstával v půl 5 ráno a odjížděl na pracovní cestu. Celý den strávil v autě a na jednáních. Další den také. V noci se vrátil domů s pořádně rozjetým zánětem močáku. Ještě nikdy jsem ho neviděla takhle zničeného. Po pár dnech jsem ho dokopala k doktorce, kde dostal antibiotika na 14 dnů.
A on, největší odpůrce léků, si je bez řečí vzal. Muselo mu být asi opravdu hoodně zle.
Dokonce s námi nejel ani ke známým na Díkůvzdání a jen ležel a ležel.


A protože měl nějaké pracovní povinnosti a po týdnu léčení už se cítil lépe, vyrazil zase na další cesty. Tentokrát na týden do Kalifornie.
My s Amálkou zatím doma chystaly překvapení.

Tou dobou jsem si stále ještě naivně myslela, že do Štědrého dne odletíme. A protože se nám nechtělo tahat všechny dárky sem a tam, dohodli jsme se s Tomem, že alespoň my dva si dárky předáme před odjezdem do ČR tady.
Chtěla jsem, aby ty naše malé Vánoce měly alespoň trošku vánoční atmosféru, a tak jsem začala s výzdobou.


Světýlka svítila na balkoně, v oknech, na stole, ale pořád tomu něco chybělo.
Mám to!
Stromeček.
Ne, stromeček ne!
Ale ta jeho vůně!
A tak jsme s Amálkou vyrazily na průzkum.
Bláhově jsem si myslela, že je budou prodávat před každým obchoďákem, ale to jsem se tedy dost spletla.
Goole mi prozradil, že Home Depot by je mohl mít. A tak jsme jely na jistotu.
Vybrali jsme si na to asi ten nejchladnější den z celého roku, a do toho ještě moc hezky pršelo.
Přiznávám, jely jsme původně pro malý stromeček v květináči a nakonec máme dvoumetrovou jedli, ale když ona byla tak krásná, že jsme ji tam nemohly nechat.
Dva prodavači mi ji pomohli donést k autu, a zatímco jsem rvala Amálku se sedačkou do auta, ptali se, jak chci tu jedli jako na tu střechu přidělat?
,,Chci ji dát dovnitř", povídám. :D
,,Dovnitř?", vytřeštili s hrůzou oči.
A tak mi ji pomohli nasoukat dovnitř, samozřejmě jsem musela sklopit sedačky a ještě dva dny potom luxovat jehličí v celém interiéru, ale domů jsme ji dovezly bez úhony. :)
Dokoupily jsme ještě ozdoby, světýlka, stuhy, já to vše nachystala, rozsvítila, zabalila dárky a šla spát. Tom ve 3 ráno přijel a čekalo na něj tohle. :)


O pár dní později nám tu dokonce napadl sníh.
Sice vydržel jen dva dny, ale moc jsme si to užili. :)




..........................................................................................

Přiznám se, že jsem do poslední chvíle věřila, že se stane nějaký vánoční zázrak a my fakt odletíme. I kdyby to mělo být noc před Štědrým dnem.
Říkala jsem si, že si třeba naše víza vezme do parády nějaký vánoční skřítek, ani to nebude číst a rovnou to schválí. Nebo tak něco. :)
Zázrak se nestal.
Žáost o víza je sice připravena, vytisknuta a podepsána, ale o Vánocích by se tomu prý stejně nikdo nevěnoval, tak se to podá až v úterý 26. 12.. Vždyť je to jedno.
 To, že by nám už ale běžela patnáctidenní lhůta a mohli bychom třeba odletět hned po Novém roce, je zřejmě každému jedno.
A mně už vlastně taky.
Domluvili jsme se s Tomem, že si tou naší totální bezmocí a nejistotou nenecháme zkazit Vánoce.
Ono to nějak dopadne. ;)

Třeba si to nějaký ten skřítek vezme do parády hned 27. 12. a schválí to do konce roku.
A nebo si taky vyžádá po patnácti dnech další dokumenty a přijedeme na Velikonoce. :D
A nebo si nevyžádá nic, rovnou to zamítne a my budeme do května rozprodávat nábytek, balit kufry a pak pěkně pošupajdíme domů - natrvalo.
Ale to nechci raději ani vyslovovat!
 ..............................................................................

A tak teď každý den zapalujeme adventní svíčky, rozsvěcujeme světýlka, pečeme cukroví, pouštíme si české pohádky, koledy, chystáme se na rybu se salátem, no prostě si užíváme tu vánoční atmosféru naplno a věříme, že prožijeme s Amálkou ty nejkrásnější první Vánoce. :)


.........................................................................

25. 12. nás pozval Tomův kolega do Severní Karolíny na vánoční oběd a večeři.
Tak už se moc těšíme.
A když už vyrážíme takovou dálku a když už má Tom celý týden dovolenou, rozhodli jsme se si to cestování ještě trochu prodloužit. ;)

Zatím vám neprozradím, kam se chystáme, ale určitě se máte na co těšit. :)
...................................................................................

Přeji Vám všem ty nejkrásnější a nejkouzelnější Vánoce!!
Odpočívejte, dívejte se na pohádky a jezte, co se do vás vejde!!
............................................................................

Já si až letos uvědomila, jak strašně moc důležité je pro mne trávit tyto svátky s rodinou.
Samozřejmě, tento rok už mám svou vlastní rodinu, ale i tak mi ti ostatní chybí.

Více na: