Ke konci těhotenství mi všichni kladli na srdce:

,,Co nejvíc odpočívej!" 

,,Spi do zásoby!" 

,,Navař si jídlo do mrazáku!"

,,Těch prvních pár týdnů se nezastavíš, budeš ráda, že si dojdeš na záchod."

,,Jé a těch probdělých nocí, co tě čeká."

,,Ať si Tom vezme alespoň týden dovolenou, sama to nezvládneš."

Tak já teda nevím, ale my jsme si asi pořídili nějaké zázračné dítě. :)

..................................................................

Samozřejmě netvrdím, že to od začátku byla procházka růžovým sadem. 

Přeci jen.. Byla to pro nás úplně nová životní role.
Tom má alespoň neteř a synovce, ale já měla s malými dětmi opravdu nulovou zkušenost. Jednou jsem si asi na 3 minuty pochovala kamarádky miminko a jednou jsem viděla, jak ho přebaluje. Toť vše.
..................................................................................

Internetovým diskuzím a poradnám jsem se vyhýbala obloukem a s knížkami víte, jak na tom jsem. ;)

Od Tomovo mamky jsem ale i přesto knížku dostala. Jmenovala se "Rozvíjej se děťátko".
Ona totiž asi chudák netuší, že v tom románu, co jsem si od ní tak strašně přála před dvěma lety k Vánocům, jsem na krásné šedesátéosmé stránce. :D
Když to tedy vezmu přímou úměrou, tak tuhle bych mohla dočíst taaak.. až budou Amálce tři?
Což se zdá být trošku kontraproduktivní. :D

Ale světe div se, já ji přečetla.
No dobře, dost stránek jsem jen přejela očima a taky tam naštěstí bylo hodně obrázků, ale vytáhla jsem si z těch 380 stran to nejdůležitější. A to je hlavní.

Z knížky "Nejšťastnější miminko v okolí", kterou jsem si dokonce sehnala ze své vlastní iniciativy (a to je co říct), jsem pro změnu načerpala znalosti, jak miminko utišit, když bude opravdu hodně plakat. 

Laktační poradkyně nám ještě ukázala, jak 5 tišících metod z knihy zkombinovat do jedné, a měli jsme vyhráno. 

Opravdu to fungovalo. Okamžitě. 

Vyzkoušeli jsme to tedy asi jenom třikrát, víckrát to naštěstí nebylo potřeba, ale i tak - dobré vědět.
Pro ty, co to zajímá a jsou nečtenáři jako já!:

TADY je to napsané ve zkratce.
Pokud byste rádi věděli, jak tyto metody zkombinovat dohromady, klidně mi napište.

Každopádně i přes ty téměř nulové zkušenosti nám to šlo tak nějak samo. :)
Najednou je z vás totiž máma a táta a všechno je tak přirozené, až se tomu sami divíte.
...............................................................................................

Když nám v nemocnici hned druhý den ráno po porodu řekli, že můžeme jít domů, nejprve jsem se zaradovala.
Ale pak mi problesklo hlavou..
,,Počkat.. Už?
,,Ty jo, zvládnu já ji vůbec přebalit? Nakrmit? Vykoupat?
Zvládnu se o takhle malé miminko postarat?

Jenže pak otevřete dveře bytu, vkročíte dovnitř, vezmete to malé stvoření do náruče a všechny ty obavy, strach a pochybnosti zůstanou někde venku.
A najednou přebalujete, kojíte, koupete, rozmazlujete, jako byste to dělali celý život. :)

.............................................................................
Ale abych se vrátila na začátek a trochu vám popsala, jaké to po příjezdu domů vlastně bylo.
Hned druhý den po propuštění z nemocnice přišla externí paní doktorka zkontrolovat, jak se Amálce daří. Zvážit ji, změřit, podívat se, jestli je všechno v pořádku, jestli se u nás má dobře, jestli má dobré zázemí a nic jí nechybí.
Kontrolovala samozřejmě i jak se daří mně a jestli se o nás obě táta hezky stará.

..................................................................................
Týden nato, když bylo Amálce 11 dní, jsme ji vzali na oslavu našeho druhého výročí do úžasné italské pizzerie.


A protože o pár dní později byl v našem městečku tradiční víkendový festival, kterého jsme se pravidelně každý pátek účastnili, vyrazili jsme i tentokrát.

Zvuk kytary a příjemný zpěvákův hlas tu malou želvičku uspaly hned po příchodu. :)

Druhý den odpoledne už Tom mířil na letiště vyzvednout Amálčinu tetu a babičku (mou sestru a mamku), které se na nás, ale samozřejmě hlavně na tu naší uličnici, přiletěly podívat.

A jelikož jsme nechtěli, aby strávily 10 dní v Americe tím, že se budou doma nad postýlkou rozplývat nad každým Amálčiným pohybem, vymysleli jsme jim pořádný program. 

Výlety, nákupní centra, restaurace, parky, zajímavá místa, prostě každý den něco.
A samozřejmě jsme to všecko i s Amálkou absolovovali s nimi.
Po sestřině minulé návštěvě USA určitě víte, jak nerada se fotí. Takže bohužel, ani z její druhé návštěvy moc fotek nemám. Nebo spíš nemám svolení je zde uveřejnit. :D
Ale něco se přece najde. ;)

💗

Den před jejich odletem domů jsme je také vzali na páteční festival do našeho městečka.
Což se pojí s jednou veselou historkou.

Za všechno mohlo už prvotní rozhodnutí, že než se vozit autem, raději se ty 4 km hezky projdeme s kočárkem. Vždyť je přece nádherný páteční podvečer. Sluníčko svítí i vzduch je docela příjemný a to je co říct.
Opravdu pěkně jsme se prošli, festival byl také skvělý, ochutnali jsme zajímavá jídla, poslechli si příjemnou muziku, prošli pár stánků s výrobky místních umělců.
Jenže než jsme se nadáli, bylo skoro 8 večer a nebe se začalo trošku kabonit.
Amálka sice spala, ale mě bylo jasné, že jakmile se vzbudí, bude mít hlad.
Takže jsme usoudili, že bude nejlepší pomalu vyrazit k domovu.

Ušli jsme sotva pár metrů a ...........
............... začalo pršet.

Za normálních okolností by nám to nevadilo, nejsme z cukru.
Avšak já, jakožto čerstvá a nezkušená matka, samozřejmě neměla pod kočárkem ani pláštěnku ani deštník ani nic jiného.. Koho by totiž napadlo, že po těch 30 slunečných dnech a vedrech na padnutí začne zrovna tenhle večer pršet.
(Teď, jakožto zkušenější matka vím, že pod kočárkem musím krom pláštěnky vždy mít také síťku proti hmyzu, náhradní oblečení pro Amálku i pro mne (to je zas jiný příběh :D), ale také deku, pití a hromadu dalších věcí. Protože věřte mi, že to, co si tam zrovna zapomenete dát, právě ten den budete potřebovat.
Ale zpět k té bezvýchodné situaci.
Tma, hladové dítě v kočárku, do kterého už docela dost prší a 3,9 km před sebou.
Zastavujeme, já se snažím přikrývat Amálku vším možným a ostatní přemýšlí, co dál.
Tom přišel s návrhem, že poběží napřed, vezme doma auto a pojede nám alespoň naproti.
My ostatní nevymyslely nic.
Tomův nápad jsme společně zavrhli, protože v dohledu nebyla žádná autobusová zastávka (nejen v dohledu, tady vůbec nejsou autobusové zastávky) nebo místo, kde by se dalo schovat a počkat na něj.
Snad jedině.........?
Ano, všichni jsme se přistihli, jak z chodníku koutkem oka pošilháváme na verandu velkého domu, kde je na zápraží asi dvacet různých židliček, gaučů, křesel, stolečků (neptejte se mě proč - asi dekorace nebo co).
Jenže jděte si sednout na cizí verandu. :D
A tak nás nenapadlo nic lepšího, než doběhnout ke dveřím, nahodit úsměv a začít ťukat.
Narazili jsme asi na nejhodnější lidi pod sluncem...... teda.. vlastně pod mrakem. :)
V domě bydlely dvě starší ženy (učitelky), bez dětí jen se dvěma kočkami. Na návštěvě tam měly ještě svou kamarádku. Ta se hned nabídla, že Toma odveze k nám domů, aby si mohl vzít auto, ve kterém je dětská sedačka, a dojet pro nás.
Ty milé paní nás zatím pozvaly dál. My jsme sice trvaly na tom, že si sedneme jenom na verandu a počkáme na něj tam (židlí tam přece jen bylo dostatek), ale ony se nedaly. :)
Nakonec z toho byla moc příjemná půlhodinka.
Amálka dostala najíst a my jsme si hezky popovídaly. :)

 Samozřejmě, jakmile jsme vyšly ven, bylo po dešti.

Abychom se jim nějak odvděčili, upekly jsme se sestrou bábovku, kterou jsme jim druhý den po cestě na letiště zavezli.
....................................................
Rodinka odletěla, další týden utekl a my opět vyrazili v pátek večer na festival (tentokrát raději autem). A koho jsme tam hned po příchodu nepotkali? Ano, naše dvě americké tetičky, které nám poskytly azyl. :)
Poděkovaly za bábovku a řekly nám, že kdykoli budeme potřebovat, můžeme u nich na příjezdové cestě zaparkovat, případně i zajít na návštěvu.
To se nám hodilo hned o dva týdny později, když nás přijeli navštívit kamarádi z Čech (Michal a Terka). Ve městě byl totiž obrovský podzimní festival a všude bylo tolik lidí a aut, že prostě nebylo možné zaparkovat.

Ale než se horlivě rozepíši o naší druhé návštěvě, musím se pozastavit ještě nad jednou událostí, a tou byl hurikán Irma, který se 11.9. dostal až k nám..
Když jsem zpočátku sledovala v TV a na internetu, jak se to žene na Floridu, vůbec by mě nenapadlo, že se to můžet týkat i nás.
Opravdu jsem tomu nepřikládala žádnou velkou důležitost až do doby, než jsme obdrželi od našeho apartmánového komplexu tento papír.


A než jsem uviděla, že ostatní to berou opravdu vážně.
(Vodu jsem 2 dny předtím nesehnala už ani v jednom supermarketu.)


Nebála jsem se o nás, bála jsem se o Amálku.
Všechna naše okna i balkon směřovaly do lesa, kde se ty úzké stromy ohýbaly k zemi i při sebemenším větříku. Co teprve řeknou na Irmu?
Přes den jsme tedy byli doma a čekali, jak se situace vyvine. Televizi jsme raději nesledovali, tam vše prezentovali stokrát horší, než to ve skutečnosti bylo.
Dívali jsme se na internetu přímo na to, jak hurikán postupuje.
Občas vypadl proud, občas se venku spustil alarm u zaparkovaných aut, chvílemi pršelo tak, že se nám před okny valila voda z okapů, které ten nápor vůbec nezvládaly. Vítr ohýbal stromy a odíral z nich listy a malé větve.
Netušili jsme, co přijde v noci.
Byli jsme připraveni, že budeme možná nuceni přenocovat v koupelně (nejbezpečnější části bytu).
Nakonec jsme si ale pouze vzali Amálku mezi sebe (její postýlka byla totiž přímo u okna) a kolem 11 jsme únavou usnuli. Ještě párkrát za noc mě probudil déšť a silnější vítr, ale ráno už byl klid.
Ještě u snídaně jsme si říkali, že zas akorát zbytečně plašili, že tak hrozné to nebylo. Jenže pak vyrazil Tom do práce a za těch pár kilometrů jízdy viděl, že všichni takové štěstí neměli.
Kolem silnice byly popadané stromy, všude větve, viděl i pár poničených domů a aut.
Jsem šťastná, že u nás to byl pouze "silnější vítr s deštěm" a ne nic horšího.
..................................................................................

Ale zpět k návštěvě.
Michal s Terkou tady byli na 10 dní, takže jsme se jim opět snažili vymyslet takový program, aby se ani na vteřinu nenudili.
Což nebylo tak těžké.
Chtěli totiž hlavně nakupovat. :D

Ale nenechali si ujít ani slunečný den na jezeře.


Vodopády.

Pumpkin Patch

(Pumpkin Patch - je veliké prostranství - farma, kde se pěstují dýně a vy si je celý říjen před Halloweenem můžete zakoupit buď na jídlo, výzdobu, vyřezávání, no prostě na cokoliv. :)
Při vstupu si vezmete kolečko, do něj si nandáte, co se vám líbí, a pak to u pokladny zaplatíte. :)
Na farmě vždy bývá ještě poměrně hodně doprovodných programů pro děti - krmení zvířátek, projížďky na valníku za traktorem, bludiště v kukuřici apod. :)







Americký fotbal v nově postavené Mercedes-Benz aréně.



Také si s námi zahráli golf.


Podpořili Toma na cyklokrosových závodech.


Vyzkoušeli hromadu amerických jídel.


Ale také si vyrazili odpočinout na 3 dny na Floridu.
To už bohužel bez nás.

Deset dní tak bylo rázem pryč, a než jsme se nadáli, byli jsme tu zase jen my tři.:)
...................................................................................................

Probírám se fotkami a vzpomínám, co jsme po jejich odjezdu ještě během října a listopadu zažili.

Tak třeba ta příhoda, jak dělal táta den před závodem při tréninku frajeřinky na kole a naštípl si zápěstí? Ne, tak tu vám prý říct nesmím. :D
Každopádně závodů se nezúčastnil, do rána mu to totiž pěkně nateklo. Jenže dostaňte chlapa k doktorovi, že?
A tak místo nedělních závodů a návštěvy doktora vyrazil úplně někam jinam. 


No, co byste mu řekli? :D


Tři dny na to šel pro změnu s prďolkou běhat.


A po týdnu naléhání a asi taky pěkné bolesti se konečně odhodlal a navštívil doktora.
Verdikt - naštípnutá kůstka v zápěstí, ortéza na několik týdnů a se sportem opatrně.
Teda takhle to řekl mně, je mi úplně jasné, že mu doktor řekl - sport ŽÁDNÝ!
Ale to on by nevydržel.
 .................................................................................

Koncem října jsme také dostali pozvánku na koncert Jaroslava Svěceného, kterého máme moc rádi.
A tak jsme Amálku hodili do gala a šlo se. :)


Bylo to moc fajn, po dlouhé době trocha té české kultury. :)

Tomova ruka se sice moc nelepšila, ale blížil se největší závod sezóny, který si prostě nemohl nechat ujít. Víkend v Savannah s výletem k moři zněl lákavě, a tak jsme jeho naléhání podlehly.
Byl to naprosto úžasný víkend. :)
Ale ráda bych mu věnovala vlastní článek. Tak teď trochu poskočím dál.


Dál k Halloweenu. :)
Díky víkendu v Savannah nebyl čas na žádné velké halloweenské přípravy, a tak jsem pouze upekla dýňový štrůdl a večer jsme vyrazili do nedaleké čtvrti podívat se, jak takový opravdový Halloween vypadá.




Tenhle dům jsme vyhodnotili jako nejpovedenější. :)

.........................................................................................................................

Spousta lidí říká, jak se jim po narození dítěte otočil život o 180 stupňů.
Všechno je najednou jiné, člověk musí slevit ze svých zájmů.
Na nic už není tolik času jako dřív.

My to tedy zatím tak nevnímáme, možná je to tím, že je malá ještě moc malá a jakmile začne lézt a chodit, bude všechno jinak. Ale prostě teď je to fajn. ;)

............
Život se nám ale v pár věcech změnil.
Nikdy bychom totiž nevěřili, že dokážeme strávit tolik hodin sledováním těch malých roztomilých úsměvů.
Že ze sebe dokážeme vyloudit tolik šílených zvuků (včetně zpěvu).
A hlavně...
Že dokážeme ještě někoho dalšího na světě milovat tak moc, jako milujeme jeden druhého.

Život bez ní už si vůbec nedokážeme představit.

Pokud chcete mít aktuálnější přehled, můžete sledovat můj INSTAGRAM, tam poslední dobou přispívám častěji :)

Více na: