Rovnou naváži na minulý ČLÁNEK, protože jste určitě zvědaví, jak to celé dopadlo.
(I když z úvodní fotky nebo z Instagramu už možná tušíte. :))
...................................................................................................
V pátek jsme se nic nového nedozvěděli.
I když, jedno příjemné překvapení na nás vlastně čekalo. Naši velmi blízcí přátelé z ČR nám zavolali, jestli by u nás nemohli přespat. Byli totiž na cestě do Nikaraguy a jejich let z Amsterdamu byl opožděn tak moc, že nestíhali ten navazující právě z Atlanty.
A tak Tom sedl do auta a vyrazil pro ně na letiště.
Já se zatím vydala z kavárny domů, abych trochu poklidila, připravila jim pokoj a udělala nějaké občerstvení.
Při odchodu z letiště však měli menší problémy s příručním zavazadlem, takže k nám dorazili až někdy kolem 10 večer. I přesto jsme ale povídali snad do půl 2 do rána.
.......................................................................................................................
V sobotu jsme si přivstali. A protože v naší lednici toho moc nebylo (spíš nic, než moc), vzali jsme je do Einstein Bros. Bagels na snídaňový bagel.
No a na devátou už je Tom zase vezl na letiště.
Byla to opravdu rychlá návštěva, na druhou stranu ale bylo moc fajn se takhle "neplánovaně" vidět. :)
............................................................................................
Já jsem se z restaurace vydala s kočárkem pěšky. Došly jsme do naší kavárny, kde jsem měla v plánu psát blog.
Ale spíš jsem jen tak přemýšlela, hrála si s Amálkou a popíjela mé oblíbené Horchata Latté.
Tom se tam kolem 10 zastavil za námi. Zdržel se ale jen chviličku. Pospíchal domů pokračovat v přípravách podkladů pro víza.
My dorazily o něco později.
Odpoledne jsme si tak jako každý den volali s rodinou. :)
..........................................................................................................................
Na neděli jsem se obzvlášť těšila. Byla totiž v plánu dlouhá procházka s přáteli. Nejprve v parku, který máme vedle našeho apartmánového komplexu a pak následný přesun do kavárny.
A celý ten den byl do puntíku perfektní.
Ať už třeba proto, že ze středečních -6 stupňů teplota během čtyř dnů vystoupala na neuvěřitelných +17. Nebo protože jsme ráno byli jako již tradičně v kostele a Amálka to opět v kostelní školce zvládla na jedničku. Nebo možná proto, že jsme si pak zajeli na rodinný oběd do Bobíka. :)
(Bobby´s Cheesburger - tak se to správně jmenuje, ale my tomu od začátku říkáme Bobík. :D Jezdíme tam po kostele často. Mše totiž končí ve 12 a tak nestíháme nic moc vařit. A ten jejich burger je prostě vynikající. :))
A nebo proto, že jsme odpoledne nachodili docela dost kilometrů v parku, odměnili se zákuskem v kavárně a doufali, že až se ráno probudíme, bude volat právnička a my budeme zase o něco moudřejší.
Tak bohužel.. Paní právničku jsme přecenili.
...................................................................................................................................
Vybalila jsem tedy poslední zbytky věcí z kufrů, uklidila Amálce šatnu a dojela nakoupit.
V úterý se opět nic nedělo, takže nějakému odjezdu do konce týdne už jsem nevěřila ani za mák.
Ve středu Tom odcestoval do Tenessee.
Kolem poledne mi volá: ,,Tak si představ, že mi teď volala ta právnička a prý máme zítra, nejpozději v pátek odletět. Teda ne máme, ale musíme!"
Chvíli jsem přemýšlela, jestli si dělá srandu on nebo ona, pak mi logicky blikla hlavou stejná otázka jako vám, proč jsme předtím odjet nesměli a teď najednou musíme, dále mi došlo, že zítra to teda rozhodně nestíháme a pak jsem se rozhodla, že celý ten zmatek a tisíc otázek vůbec nehodlám řešit a začala jsem balit.
Balit, uklízet, likvidovat jídlo z lednice, zařizovat tohle, támhleto.
Na čtvrteční odpoledne jsem si sjednala schůzku s honorárním konzulem, aby mi potvrdil překlad Amálinky českého rodného listu.
Báli jsme se totiž, abychom na letišti neměli nějaké problémy, když je Amálka americká občanka, nemá víza do ČR a my bez zpáteční letenky nejsme schopni prokázat, že se vrátí dříve jak za 3 měsíce. Český pas totiž ještě nemá.
(Cizinci totiž potřebují do Evropy víza, když jedou na déle než 3 měsíce.)
K večeru jsme se ještě sešli s našimi nejlepšími přáteli v Bobíkovi na poslední rozlučkový burger.
Dobalili zbytky věcí, vyhodnotili den jako velmi náročný a unaveni padli do postele.
........................................................................................................................
V pátek jsme s vypětím všech sil zapnuli zip u posledního kufru a vyrazili na letiště.
Jeli jsme s předstihem, abychom se stihli včas check-inovat. Chtěli jsme totiž zažádat o sedadla s bassinetem. To je takový koš, který se dá na stěnu před vámi a miminko v něm může celou cestu spát. Kamarád Radim nás vysadil se všemi těmi kufry u terminálu a odjel.
A tak jsme se s těmi našimi sedmi kufry, autosedačkou, Amálkou, kabelkou a počítačem dopotáceli k odbavení.
Odbavovali jsme 4 velké kufry, které jsme předtím ještě řádně omotali potravinářskou fólií.
Dva příruční kufry, autosedačku, tašku, počítač a Amálku jsme si brali s sebou do letadla. :)
To největší zavazadlo, ve kterém jsme měli korbičku ke kočárku a isofix - šíleně těžkou základnu pod autosedačku, nám tam pán odbavit nechtěl. Prý musíme tam, kde se odbavují oversize (nadměrná) zavazadla.
Přesunuli jsme se tedy o kus dál.
Znovu jsme vzali folii a obmotávali zavazadlo ještě o něco důkladněji než ty čtyři předtím.
Zdálo se mi, že pánové stojící opodál se trošku škodolibě usmívají, ale nepřikládala jsem tomu žádnou velkou důležitost.
Konečně hotovo. Tady to máte vy posměváčci.
Pánové si zavazadlo sice odebrali, ale následně nás informovali, že než ho budou moci odbavit, musí projít ještě bezpečnostní kontrolou, kde nám stejně celou tu folii rozřezají.
No, tak hlavně, že jsme je pobavili.
To, že nám ve finále rozřezali nejen folii, ale i celou tašku na kočárek, to už je zas jiný příběh.
................................................................
Tom chytil do jedné ruky kufr a tašku s počítačem, do druhé autosedačku s Amálkou, já hodila na rameno přebalovací tašku (která se stala před půl rokem zároveň mou novou kabelkou :D) a druhý kufr a šli jsme se zařadit do té nekonečné fronty před skenery. Pán v uniformě stojící opodál byl od té dobroty a pustil nás s dítětem do priority line, což jsem upřímně dost ocenila.
Akorát jsme díky tomu šli na řadu takřka okamžitě, na což jsem upřímně už zas tak připravena nebyla. :)
Než jsem stihla rozkoukat, Tom na mě mává z druhé strany s Amálkou v ruce, jako že už mají kontrolu za sebou. No pěkný, takže já: sundat boty, kabát, hodinky, hodit nahoru na pás dva kufry, připravit si dalších nejméně 8 plastových boxů, do nich umístit tašku na počítač, oba počítače, boty, bundu, kabát, pytlíčky s tekutinami, Tomův pásek, boty, bundu (no, moc hezky mi to tam připravil :D). Asi na podvacáté se mi podařilo pochopit, jak mám po páse správně poslat sedačku do auta, no co vám budu povídat, pánovi za mnou už nejspíš uletělo letadlo podle toho, jak se tvářil. :) Každopádně se plácám po rameni, protože jsem to zvládla.
Pán se skenovací tyčí už mě ani nekontroloval, nejspíš se celou tu dobu v duchu soustavně modlil, ať už je tahle šílená ženská se všema těma krámama pryč. :D
Řítila jsem se ke konci pásu, protože naše množství kufrů a boxů už ho definitivně zacpalo.
Rychle jsem začala jednat a alespoň to všechno shazovat na zem. Když v tom vidím pána v uniformě, jak jeden z našich kufrů odnáší pryč. ,,Zase? Vážně? Vždyť to je pokaždé!"
Problémem byla tekutina. Tekutina v Amálčiných ubrouscích na zadek. :D
Když jsme to všecko dali zase dohromady, pokračovali jsme dál ke gatu.
A protože Tom už měl z té těžké sedačky a Amálky ruce jako orangutan, usoudili jsme, že na přestupu v Amsterdamu ji vezmeme do nosítka. Není na něj sice moc zvyklá, ale na druhou stranu jí ani nevadí.
Autosedačku jsme měli v plánu odbavit až u gatu.
Prošli jsme s Amálkou kontrolou letenek, pokračovaly dál do letadla, ale Tom s autosedačkou pořád nikde. Najednou se vynořil zpoza uličky se skvělou novinou. Letušky mu nabídli, že se se sedačkou nemusí v Amstru tahat, že mu ji tam nějací pánové přendají do dalšího letadla a dají nám ji až v Praze.
Já z toho teda nadšená nebyla a to tak, že ani trochu. Sedačka byla sice ve speciálním vaku, ale právě z důvodu, aby se nepoškodila a neztratila na bezpečnosti a funkčnosti, jsme ji táhli celou dobu s sebou až k letadlu. Kdybychom ji přece chtěli šoupnout do zavazadlového prostoru mezi všechny ty kufry, mohli jsme ji odbavit už na začátku.
Tom pochopil, že to nebyl dobrý tah, ale už se s tím nedalo nic dělat. Na červeném vaku sice bylo označení, že se jedná o autosedačku a že zavazadlo má být odbavené až u gatu, ale tak znáte to.
Nezbylo nám tedy nic jiného než doufat.
A dobře to dopadlo. Při výstupu v Amsterdamu jsme viděli, že sedačku berou mimo ostatní zavazadla a v Praze nám ji vyndali hned u gatu, nedostala se na pás s ostatními kufry.
.......................................................................................................
A teď už k samotnému letu.
Místa s bassinetem jsme opravdu dostali.
Hned jak jsme se usadili, zjistili jsme, že vedle nás bude po celou dobu sedět maminka s asi tak o dva roky starší holčičkou jménem Amálie. :D
Jediné dvě děti v letadle a obě Amálie.
Let byl naprosto bezproblémový.
Věděla jsem, že je doporučeno při vzletu kojit kvůli vyrovnávání tlaku v uších.
No jo, jenže když vaše dítě pije v průměru 3 - 5 minut, načasujte to.
A tak jsem sice kojila, ale když jsme začali stoupat, naše Amálí už dávno spala. :D
A očividně ji vůbec žádný tlak v uších netrápil.
Asi po půl hodině se probudila v mé náruči a sledovala, co se děje kolem. :)
Po dalších dvou hodinách jsme ji dali do bassinetu, kde spala až do přistání.
Na přistání jsme ji museli vyndat, letušky bassinet odnesly a já si k sobě Amálku musela připoutat přídavným pásem.
O kojení už jsem ani nepřemýšlela. :))
...............................
Přestup v Amsterdamu byl docela vtipný.
Jelikož zásadně lítáme s Lufthansou přes Frankfurt, nemáme s přestupy v Amsterdamu moc velkou zkušenost.
Ze všech stran slýcháme, jaké je to oproti Frankfurtu malé letiště s velice krátkými přestupy.
Ha Haa.. nenechte se mýlit.
Naše přistání bych určila v bodě A a přestup do navazujícího letadla v bodě Z.
Ano, myslím, že delší vzdálenost na tomhle letišti prostě neexistuje. Za nosítko na Amálku děkuji ještě teď. Na přestup jsme totiž měli pouze 50 minut a stihli jsme to jen tak tak.
Amálka usnula, hned jak jsme se zabořili do sedaček, a prospala celý let až do Prahy.
...........................................................................................................................
Nikdo, krom mé sestry a Tomovo rodiny, nevěděl, že přiletíme.
Všechno to bylo tak moc narychlo, že jsme se rozhodli, že si to necháme jako překvapení. :)
V půl 9 ráno dosedlo letadlo na runway a ve mně se mísily různé pocity.
Po roce doma..
Co tomu všemu řeknou naši? Budou překvapeni? Co na naší rodinu a přátele řekne Amálka?
Bude se nám zpátky do té Atlanty ještě vůbec chtít?
.............................................................................................
Na letišti to bylo zvláštní.
Lidé, co letěli s námi, se rozprchli nějak strašně rychle.
Nikdo nikde.
Jen na pásu s označním Amsterdam se točilo našich pět kufrů.
Tom je začal pomalu odebírat. Tři kufry byly v pořádku, jeden byl bez fólie a ten s kočárkem, no však už víte.
Odtáhli jsme ho tedy rovnou na reklamační oddělení. Ano, doslova odtáhli. Spodek tohoto zavazadla byl totiž úplně rozřezán, tak moc, že z něj jak na páse, tak na podlaze vypadávaly polámané překližkové výztuže.
(Zavazadlo nám vyreklamovali a do 3 dnů nám poslali nové.)
Kočárku naštěstí nic nebylo.
................................................................................
Potom už jsme jen čekali na příjezd Tomova bratra, který nás měl na letišti vyzvednout.
Unaveni po dlouhém letu jsme se vypotáceli ven z letištní haly.
Zima nás praštila do tváře a ze zakaboněné oblohy začaly padat kapky deště.
Nebudu lhát, za svitu slunečních paprsků by to všechno bylo takové veselejší a i ta cesta domů by určitě ubíhala mnohem rychleji.
Ale v tu chvíli by asi ani tornádo nedokázalo nic změnit na tom, jak moc jsme se těšili. ;)
...........................................................................
A jak dopadlo shledání s rodinou?
Kdo málem dostal infarkt?
Co všechno jsme za ten měsíc v ČR už stihli? :)
Kdy se chystáme letět zpět do USA?
Ještě jednou se omlouvám, že mi to s tímhle článkem tak trvalo, ale po roce doma prostě nějak na ten počítač není čas.
A když už je čas, tak mi věčně nefunguje internet. :D
(I když z úvodní fotky nebo z Instagramu už možná tušíte. :))
...................................................................................................
V pátek jsme se nic nového nedozvěděli.
I když, jedno příjemné překvapení na nás vlastně čekalo. Naši velmi blízcí přátelé z ČR nám zavolali, jestli by u nás nemohli přespat. Byli totiž na cestě do Nikaraguy a jejich let z Amsterdamu byl opožděn tak moc, že nestíhali ten navazující právě z Atlanty.
A tak Tom sedl do auta a vyrazil pro ně na letiště.
Já se zatím vydala z kavárny domů, abych trochu poklidila, připravila jim pokoj a udělala nějaké občerstvení.
Při odchodu z letiště však měli menší problémy s příručním zavazadlem, takže k nám dorazili až někdy kolem 10 večer. I přesto jsme ale povídali snad do půl 2 do rána.
.......................................................................................................................
V sobotu jsme si přivstali. A protože v naší lednici toho moc nebylo (spíš nic, než moc), vzali jsme je do Einstein Bros. Bagels na snídaňový bagel.
No a na devátou už je Tom zase vezl na letiště.
Byla to opravdu rychlá návštěva, na druhou stranu ale bylo moc fajn se takhle "neplánovaně" vidět. :)
............................................................................................
Já jsem se z restaurace vydala s kočárkem pěšky. Došly jsme do naší kavárny, kde jsem měla v plánu psát blog.
Ale spíš jsem jen tak přemýšlela, hrála si s Amálkou a popíjela mé oblíbené Horchata Latté.
Tom se tam kolem 10 zastavil za námi. Zdržel se ale jen chviličku. Pospíchal domů pokračovat v přípravách podkladů pro víza.
My dorazily o něco později.
Odpoledne jsme si tak jako každý den volali s rodinou. :)
..........................................................................................................................
Na neděli jsem se obzvlášť těšila. Byla totiž v plánu dlouhá procházka s přáteli. Nejprve v parku, který máme vedle našeho apartmánového komplexu a pak následný přesun do kavárny.
A celý ten den byl do puntíku perfektní.
Ať už třeba proto, že ze středečních -6 stupňů teplota během čtyř dnů vystoupala na neuvěřitelných +17. Nebo protože jsme ráno byli jako již tradičně v kostele a Amálka to opět v kostelní školce zvládla na jedničku. Nebo možná proto, že jsme si pak zajeli na rodinný oběd do Bobíka. :)
(Bobby´s Cheesburger - tak se to správně jmenuje, ale my tomu od začátku říkáme Bobík. :D Jezdíme tam po kostele často. Mše totiž končí ve 12 a tak nestíháme nic moc vařit. A ten jejich burger je prostě vynikající. :))
A nebo proto, že jsme odpoledne nachodili docela dost kilometrů v parku, odměnili se zákuskem v kavárně a doufali, že až se ráno probudíme, bude volat právnička a my budeme zase o něco moudřejší.
Tak bohužel.. Paní právničku jsme přecenili.
...................................................................................................................................
Vybalila jsem tedy poslední zbytky věcí z kufrů, uklidila Amálce šatnu a dojela nakoupit.
V úterý se opět nic nedělo, takže nějakému odjezdu do konce týdne už jsem nevěřila ani za mák.
Ve středu Tom odcestoval do Tenessee.
Kolem poledne mi volá: ,,Tak si představ, že mi teď volala ta právnička a prý máme zítra, nejpozději v pátek odletět. Teda ne máme, ale musíme!"
Chvíli jsem přemýšlela, jestli si dělá srandu on nebo ona, pak mi logicky blikla hlavou stejná otázka jako vám, proč jsme předtím odjet nesměli a teď najednou musíme, dále mi došlo, že zítra to teda rozhodně nestíháme a pak jsem se rozhodla, že celý ten zmatek a tisíc otázek vůbec nehodlám řešit a začala jsem balit.
Balit, uklízet, likvidovat jídlo z lednice, zařizovat tohle, támhleto.
Na čtvrteční odpoledne jsem si sjednala schůzku s honorárním konzulem, aby mi potvrdil překlad Amálinky českého rodného listu.
Báli jsme se totiž, abychom na letišti neměli nějaké problémy, když je Amálka americká občanka, nemá víza do ČR a my bez zpáteční letenky nejsme schopni prokázat, že se vrátí dříve jak za 3 měsíce. Český pas totiž ještě nemá.
(Cizinci totiž potřebují do Evropy víza, když jedou na déle než 3 měsíce.)
K večeru jsme se ještě sešli s našimi nejlepšími přáteli v Bobíkovi na poslední rozlučkový burger.
Dobalili zbytky věcí, vyhodnotili den jako velmi náročný a unaveni padli do postele.
........................................................................................................................
V pátek jsme s vypětím všech sil zapnuli zip u posledního kufru a vyrazili na letiště.
Jeli jsme s předstihem, abychom se stihli včas check-inovat. Chtěli jsme totiž zažádat o sedadla s bassinetem. To je takový koš, který se dá na stěnu před vámi a miminko v něm může celou cestu spát. Kamarád Radim nás vysadil se všemi těmi kufry u terminálu a odjel.
A tak jsme se s těmi našimi sedmi kufry, autosedačkou, Amálkou, kabelkou a počítačem dopotáceli k odbavení.
Odbavovali jsme 4 velké kufry, které jsme předtím ještě řádně omotali potravinářskou fólií.
Dva příruční kufry, autosedačku, tašku, počítač a Amálku jsme si brali s sebou do letadla. :)
To největší zavazadlo, ve kterém jsme měli korbičku ke kočárku a isofix - šíleně těžkou základnu pod autosedačku, nám tam pán odbavit nechtěl. Prý musíme tam, kde se odbavují oversize (nadměrná) zavazadla.
Přesunuli jsme se tedy o kus dál.
Znovu jsme vzali folii a obmotávali zavazadlo ještě o něco důkladněji než ty čtyři předtím.
Zdálo se mi, že pánové stojící opodál se trošku škodolibě usmívají, ale nepřikládala jsem tomu žádnou velkou důležitost.
Konečně hotovo. Tady to máte vy posměváčci.
Pánové si zavazadlo sice odebrali, ale následně nás informovali, že než ho budou moci odbavit, musí projít ještě bezpečnostní kontrolou, kde nám stejně celou tu folii rozřezají.
No, tak hlavně, že jsme je pobavili.
To, že nám ve finále rozřezali nejen folii, ale i celou tašku na kočárek, to už je zas jiný příběh.
................................................................
Tom chytil do jedné ruky kufr a tašku s počítačem, do druhé autosedačku s Amálkou, já hodila na rameno přebalovací tašku (která se stala před půl rokem zároveň mou novou kabelkou :D) a druhý kufr a šli jsme se zařadit do té nekonečné fronty před skenery. Pán v uniformě stojící opodál byl od té dobroty a pustil nás s dítětem do priority line, což jsem upřímně dost ocenila.
Akorát jsme díky tomu šli na řadu takřka okamžitě, na což jsem upřímně už zas tak připravena nebyla. :)
Než jsem stihla rozkoukat, Tom na mě mává z druhé strany s Amálkou v ruce, jako že už mají kontrolu za sebou. No pěkný, takže já: sundat boty, kabát, hodinky, hodit nahoru na pás dva kufry, připravit si dalších nejméně 8 plastových boxů, do nich umístit tašku na počítač, oba počítače, boty, bundu, kabát, pytlíčky s tekutinami, Tomův pásek, boty, bundu (no, moc hezky mi to tam připravil :D). Asi na podvacáté se mi podařilo pochopit, jak mám po páse správně poslat sedačku do auta, no co vám budu povídat, pánovi za mnou už nejspíš uletělo letadlo podle toho, jak se tvářil. :) Každopádně se plácám po rameni, protože jsem to zvládla.
Pán se skenovací tyčí už mě ani nekontroloval, nejspíš se celou tu dobu v duchu soustavně modlil, ať už je tahle šílená ženská se všema těma krámama pryč. :D
Řítila jsem se ke konci pásu, protože naše množství kufrů a boxů už ho definitivně zacpalo.
Rychle jsem začala jednat a alespoň to všechno shazovat na zem. Když v tom vidím pána v uniformě, jak jeden z našich kufrů odnáší pryč. ,,Zase? Vážně? Vždyť to je pokaždé!"
Problémem byla tekutina. Tekutina v Amálčiných ubrouscích na zadek. :D
Když jsme to všecko dali zase dohromady, pokračovali jsme dál ke gatu.
A protože Tom už měl z té těžké sedačky a Amálky ruce jako orangutan, usoudili jsme, že na přestupu v Amsterdamu ji vezmeme do nosítka. Není na něj sice moc zvyklá, ale na druhou stranu jí ani nevadí.
Autosedačku jsme měli v plánu odbavit až u gatu.
Prošli jsme s Amálkou kontrolou letenek, pokračovaly dál do letadla, ale Tom s autosedačkou pořád nikde. Najednou se vynořil zpoza uličky se skvělou novinou. Letušky mu nabídli, že se se sedačkou nemusí v Amstru tahat, že mu ji tam nějací pánové přendají do dalšího letadla a dají nám ji až v Praze.
Já z toho teda nadšená nebyla a to tak, že ani trochu. Sedačka byla sice ve speciálním vaku, ale právě z důvodu, aby se nepoškodila a neztratila na bezpečnosti a funkčnosti, jsme ji táhli celou dobu s sebou až k letadlu. Kdybychom ji přece chtěli šoupnout do zavazadlového prostoru mezi všechny ty kufry, mohli jsme ji odbavit už na začátku.
Tom pochopil, že to nebyl dobrý tah, ale už se s tím nedalo nic dělat. Na červeném vaku sice bylo označení, že se jedná o autosedačku a že zavazadlo má být odbavené až u gatu, ale tak znáte to.
Nezbylo nám tedy nic jiného než doufat.
A dobře to dopadlo. Při výstupu v Amsterdamu jsme viděli, že sedačku berou mimo ostatní zavazadla a v Praze nám ji vyndali hned u gatu, nedostala se na pás s ostatními kufry.
.......................................................................................................
A teď už k samotnému letu.
Místa s bassinetem jsme opravdu dostali.
Hned jak jsme se usadili, zjistili jsme, že vedle nás bude po celou dobu sedět maminka s asi tak o dva roky starší holčičkou jménem Amálie. :D
Jediné dvě děti v letadle a obě Amálie.
Let byl naprosto bezproblémový.
Věděla jsem, že je doporučeno při vzletu kojit kvůli vyrovnávání tlaku v uších.
No jo, jenže když vaše dítě pije v průměru 3 - 5 minut, načasujte to.
A tak jsem sice kojila, ale když jsme začali stoupat, naše Amálí už dávno spala. :D
A očividně ji vůbec žádný tlak v uších netrápil.
Asi po půl hodině se probudila v mé náruči a sledovala, co se děje kolem. :)
Po dalších dvou hodinách jsme ji dali do bassinetu, kde spala až do přistání.
Na přistání jsme ji museli vyndat, letušky bassinet odnesly a já si k sobě Amálku musela připoutat přídavným pásem.
O kojení už jsem ani nepřemýšlela. :))
...............................
Přestup v Amsterdamu byl docela vtipný.
Jelikož zásadně lítáme s Lufthansou přes Frankfurt, nemáme s přestupy v Amsterdamu moc velkou zkušenost.
Ze všech stran slýcháme, jaké je to oproti Frankfurtu malé letiště s velice krátkými přestupy.
Ha Haa.. nenechte se mýlit.
Naše přistání bych určila v bodě A a přestup do navazujícího letadla v bodě Z.
Ano, myslím, že delší vzdálenost na tomhle letišti prostě neexistuje. Za nosítko na Amálku děkuji ještě teď. Na přestup jsme totiž měli pouze 50 minut a stihli jsme to jen tak tak.
Amálka usnula, hned jak jsme se zabořili do sedaček, a prospala celý let až do Prahy.
...........................................................................................................................
Nikdo, krom mé sestry a Tomovo rodiny, nevěděl, že přiletíme.
Všechno to bylo tak moc narychlo, že jsme se rozhodli, že si to necháme jako překvapení. :)
V půl 9 ráno dosedlo letadlo na runway a ve mně se mísily různé pocity.
Po roce doma..
Co tomu všemu řeknou naši? Budou překvapeni? Co na naší rodinu a přátele řekne Amálka?
Bude se nám zpátky do té Atlanty ještě vůbec chtít?
.............................................................................................
Na letišti to bylo zvláštní.
Lidé, co letěli s námi, se rozprchli nějak strašně rychle.
Nikdo nikde.
Jen na pásu s označním Amsterdam se točilo našich pět kufrů.
Tom je začal pomalu odebírat. Tři kufry byly v pořádku, jeden byl bez fólie a ten s kočárkem, no však už víte.
Odtáhli jsme ho tedy rovnou na reklamační oddělení. Ano, doslova odtáhli. Spodek tohoto zavazadla byl totiž úplně rozřezán, tak moc, že z něj jak na páse, tak na podlaze vypadávaly polámané překližkové výztuže.
(Zavazadlo nám vyreklamovali a do 3 dnů nám poslali nové.)
Kočárku naštěstí nic nebylo.
................................................................................
Potom už jsme jen čekali na příjezd Tomova bratra, který nás měl na letišti vyzvednout.
Unaveni po dlouhém letu jsme se vypotáceli ven z letištní haly.
Zima nás praštila do tváře a ze zakaboněné oblohy začaly padat kapky deště.
Nebudu lhát, za svitu slunečních paprsků by to všechno bylo takové veselejší a i ta cesta domů by určitě ubíhala mnohem rychleji.
Ale v tu chvíli by asi ani tornádo nedokázalo nic změnit na tom, jak moc jsme se těšili. ;)
...........................................................................
A jak dopadlo shledání s rodinou?
Kdo málem dostal infarkt?
Co všechno jsme za ten měsíc v ČR už stihli? :)
Kdy se chystáme letět zpět do USA?
To vše se snad brzy dozvíte v dalším článku.
Ještě jednou se omlouvám, že mi to s tímhle článkem tak trvalo, ale po roce doma prostě nějak na ten počítač není čas.
A když už je čas, tak mi věčně nefunguje internet. :D
Více na:
ale hlavně na
